Často jsem si v životě kladl otázku, co to je, že se denně miliardy lidí zvednou a dají do pohybu určitým směrem, kterým odevzdají díl své tvořivé energie něčemu (resp. někomu), co je vnitřně neuspokojuje, ani nenaplňuje. Co za ohromnou sílu může lidské bytosti přinutit k takové neviditelné formě otroctví? Myslím, že jsem na to přišel. Je to geniální manipulace naší myslí, která získá navrch nad pocity. Je to trojský kůň kultury s názvem MUS. Někde jsem četl, že denně řekneme až třitisíckrát, že něco musíme. Nejenom že to řekneme - tedy zaklejeme se, ale dokonce to říkáme i ostatním a ostatní to říkají nám. Žijeme ve společném snu, společně sdíleného musu. Nedávno jsem jednomu kamarádovi řekl, ať si se mnou zajede přes den (uprostřed týdne) na golf, protože je fakt skvělé hrát na prázdném hřišti a bezvadně si u toho oddychne. Odpověděl mi doslova:
"U mě je golf spojený se špatným svědomím." A v tu chvíli mi to došlo. Žádná venkovní síla nikoho k ničemu nenutí! Žádná pouta a biče drábů nás nenutí do roboty. To náš vlastní konstrukt mysli o tom jak funguje svět nás plně ovládá přes pocity viny. Regulujeme se sami a dobrovolně! Sami sobě nedovolujeme mít se líp. Není to geniální? Smekám před kulturou, vymyslela to báječně.
Co nás tedy motivuje? V záporném slova smyslu je to především náš vnitřní pocit viny a strach ze sociálního vyloučení, pro který denně vstaneme a jdeme dělat věci, které jsou proti naší přirozenosti. V tom "pozitivním" jsou to, tedy alespoň jak kultura říká, peníze. Další velký omyl. Jakákoli forma korupce a ohodnocení našeho výkonu, ať už známkami ve škole, bodováním v soutěži nebo penězi v práci je další kulturální konstrukt mysli, ve kterém žijeme. Je to jen mrkev, pověšená na provázku před naší oslí hlavou. Čím blíž se k ní dostaneme, tím víc se nám vzdálí. Paradox, co říkáte? Dan Pink ukazuje na skvělém videu, co je skutečnou hlubokou motivací Člověka pro to, aby tvořil. Překvapivé. Jasné. Nezapomeňte si zapnout titulky.
