Motto: Ladíme li rozhlasový přijímač na různé frekvence, přístroj nám postupně umožní poslech zvolených stanic a pořadů. Nahradíme-li rozhlasový přijímač vědomím, dostaneme odpovídající rezonanční model.
Lze říci, že číslo „528“ v rovině frekvence v sobě obsahuje základní „hudební, ale i matematickou matrici stvoření“. Je to „Frekvence Energie Kosmické Lásky“, která dokáže jakoukoliv izolovanou formu života prostřednictvím její srdeční čakry opětovně připojit na ústřední zdroj Kosmické Lásky. Ve skutečnosti v sobě frekvence „528“ obsahuje informace, které tvoří „Ústřední Zákon“ všech zákonů fyziky. Navíc se ukazuje, že pokud je lidské vědomí správně naladěné na frekvenci 528 Hz, dokáže zcela bezpečně opustit časoprostorové a všeobecně energetické mantinely tohoto rozměru. U pokusných respondentů byl zaznamenán zcela fantastický nárůst duchovní inteligence, asociativních a inspirativních faktorů, které poté dokázaly bezpečně a trvale rezonovat uvnitř vědomí daného jedince.
Smyslové orgány jsou branami vnímání. Jimi jsme spojeni s vnějším světem. Jsou to okna do naší duše, jimiž hledíme ven - abychom nakonec viděli sami sebe. Neboť tento svět, který poznáváme svými smysly a v jehož neotřesitelnou realitu pevně věříme, ve skutečnosti neexistuje. Pokusme se toto ohromující tvrzení postupně odvodit. Jak funguje naše vnímání? Každý akt smyslového vnímání lze redukovat na informaci, která se uskutečňuje změnou kmitání částic. Pozorujeme například železnou tyč a vidíme její černou barvu, cítíme chlad kovu, tvrdost a třeba i vůni. Zahříváme-li ji hořákem, sledujeme, jak mění barvu a červená, cítíme horko, které z ní vychází, můžeme vyzkoušet a vidět její ohebnost. Co se stalo? Pouze jsme tyči dodali energii, která způsobila zvýšení rychlosti částic. A toto rychlejší kmitání vedlo ke změně vnímání, jež jsme opsali jako „červený", „horký", „ohebný" atd. Na tomto příkladu vidíme, že naše pozorování spočívá pouze ve kmitání částic a změně frekvence. Částice narážejí na specifické receptory orgánů našeho vnímání a působí zde podráždění, které je prostřednictvím chemicko-elektrických impulzů vedeno nervovým systémem do mozku a tu vyvolává komplexní obraz, z něhož vyjímáme pojmy jako „červený", „horký", „voňavý" atd. Částice vcházejí dovnitř, ven vychází komplexní otisk vjemů. Mezi tím se odehrává zpracování. Jsme přesvědčeni, že obraz, který naše vědomí z informací o částicích vytvořilo, existuje i venku, mimo nás!
V tom tkví náš omyl. Naše vnímání spočívá sice na částicích, ale my je nemůžeme vnímat. Ve skutečnosti jsme obklopeni pouze svými subjektivními obrazy. Myslíme si, že ostatní lidé (existují vůbec?) vnímají totéž, pokud užijí pro své vnímání stejná slova jako my. A přece ani dva lidé nikdy nezjistí, vidí-li totéž, mluví-li o zelené barvě. Jsme totiž docela sami v kruhu svých obrazů, ale vyvíjíme značné úsilí, abychom se s touto pravdou nestřetli. Obrazy působí stejně pravdivě jako ve snu, ovšem jen potud, pokud sníme. Jednoho dne se ze sna, který jsme den co den snili, probudíme a užasneme, jak se náš svět - zdánlivě tak skutečný - proměňuje v nicotu. Zjistíme, že byl jen iluzí, závojem zastírajícím pravou skutečnost. Někdo by mohl namítnout, že vnější svět sice nemusí existovat v těchto formách, které vnímáme, ale přece jen existuje takový, jaký vytvářejí částice. I to však klame. Protože na úrovni částic nelze najít hranici mezi Já a ne-Já, mezi vnějškem a vnitřkem. Na částici se nemůžeme dívat z hlediska, zda ještě patří ke mně, nebo už k okolnímu světu. Tady neexistují žádné hranice. Tady je všechno v jednom. Přesně to má na mysli stará ezoterická nauka rovnicí mikrokosmos = makrokosmos. „Rovná se" tu platí s matematickou přesností. Já (ego) je iluzí, která existuje pouze v našem vědomí jako umělá hranice, a to jen tak dlouho, dokud se nenaučíme je obětovat, abychom s překvapením zjistili, že obávaná ztráta existence je ve skutečnosti splynutím s Vesmírem. Cesta k vědomí této jednoty, k zasvěcení, je však dlouhá a těžká. Ke zdánlivému světu hmoty jsme připoutáni pěti smysly tak, jako byl Ježíš přibit pěti ranami na kříž hmotného světa. Tento úděl můžeme překonat jen tím, že jej přijmeme a učiníme z něho prostředek „znovuzrození v Duchu".
Smyslové orgány jsou okny naší duše, jimiž pozorujeme sami sebe. To, co nazýváme okolním či vnějším světem, je zrcadlení naší duše. Zrcadlo nám umožňuje lépe se vidět a poznat, neboť ukazuje i ty naše stránky, které bychom bez této okliky nemohli vidět. A tak je náš „vnější svět" grandiózním pomocníkem na cestě k sebepoznání. Někdy ovšem není pohled do zrcadla příliš potěšující, protože je v něm vidět i náš stín, a pak nám velmi záleží na tom, abychom to vnější od sebe odstrčili a každého ujistili, že s tím tentokrát „nemáme nic, ale nic společného". V tom spočívá značné nebezpečí. Projektujeme svou existenci navenek a jsme ochotni věřit v její soběstačnost. Pak ji zapomeneme vzít zase zpět a začne věk sociální práce, v němž se každý snaží pomoci druhému, a nikdy sám sobě. Pro svou cestu k uvědomění potřebujeme zrcadlení vnějšku. Nesmíme však zmeškat okamžik, kdy je třeba svou projekci zase stáhnout, abychom zůstali celí. Židovská mytologie zobrazuje tuto souvislost stvořením ženy. Úplnému, androgynnímu člověku Adamovi byla odebrána jedna část (v překladu žebro) a z ní bylo utvořeno cosi formálně samostatného. Adamovi chybí polovina a on ji nachází jako svůj protějšek v projekci. Stal se neúplným a nové úplnosti může dosáhnout jen tím, že se sjednotí s tím, co mu chybí. Nyní se to může odehrát jenom oklikou přes vnější svět. Zapomíná-li člověk to, co vnímá z vnějšku, postupně během své životní cesty integrovat a podlehne-li lákavé iluzi, že vnějšek s ním nemá nic společného, započne osud jeho vnímání pozvolna omezovat. Vnímání je především poznáváním pravdy, a to je možné jen tehdy, poznáváme-li ve všem, co vnímáme, sebe. Zapomeneme-li na to, naše okna do duše - smyslové orgány - se pomalu zakalí a oslepnou a budou nás nutit obrátit nakonec své vnímání dovnitř. V té míře, v jaké naše smyslové orgány přestávají správně fungovat, jsme nuceni hledět do svého nitra a naslouchat mu. Jsme nuceni rozjímat sami o sobě. Existují mediační techniky, při nichž je možné dosáhnout tohoto zpětného zamyšlení dobrovolně: meditující zacpe prsty obou rukou brány smyslů - oči, uši a ústa - a medituje nad příslušnými smyslovými vjemy, které se při jistém cvičení manifestují jako chuť, barva a tón. Pusťte si čistou frekvenci 528 Hz a nechte se unášet na vlnách Equilibria zpět ke zdroji všeho živého.
Embed Music - Download Audio - Equilibrium 528Hz