Jazyk štěstí



Motto: Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní.
Pavel Eisner

Jedním z nejpodstatnějších znaků, jenž odlišuje lidské bytosti od ostatních živých tvorů je bezesporu objev a užívání jazyka, tedy lépe řečeno lidské řeči, tedy ještě lépe řečeno jazykové syntaxe. Již v tomto samotném předchozím souvětí je ukázáno, jakým způsobem lidská řeč vzniká, vyvíjí se, košatí a mohutní ve své větné skladbě, aby zachytila a uložila potenciovanou volnou energii [potentum] do pevných jazykových struktur, jež tvoří opěrné body její skladby, jak to přenádherně pojmenoval Pavel Eisner ve své knize esejů o češtině, z roku 1946, s názvem Chrám i tvrz. Existuje řeč košatá, rozvětvená a bohatá. Máme řeč strohou, chladnou, komisní. Řeč, jíž můžeme nazvat bezduchou, anebo naopak duchaplnou. Řeč, při které se posluchačům na chvíli zastaví svět, i řeč, která teče mediálními kanály dneška jako nudná indiferentní stoka. Skutečně zajímavé to začne být, pohlédneme li na řeč z pozice energetického strukturování, tedy jako na jakousi 'strukturální mřížku', jejímž prostřednictvím 'dekódujeme' [dešifrujeme, řadíme a zařazujeme] volnou kosmickou energii [potentum] - jež se z latiny do češtiny překládá jako 'síla' - do pojmů a jednotlivých slov, z nichž poté prostřednictvím syntaxe vzniká řeč. Taková řeč totiž jen zdánlivě vychází z dané kultury, ale naopak je spíše jejím základním stavebním kamenem, opírajícím se o Krajinu, mýty, myšlenky a představy, víry, ideologie, ale především nespoutaného Ducha toho kterého jazyka. Z níže uvedeného videa je jasně vidět, proč nejsou Němci považováni za vyhlášené milovníky (za které bývají považováni Francouzi), ani diplomaty (tradičně Angičané), kuchaře (Italové) nebo vášnivé tanečníky tanga (španělsky hovořící národy), ale proč jsou Němci naopak nejlepšími inženýry a technology na světě. Jazyk je mřížkou (šifrou), kterou se překládá, řadí a tvoří z volně potenciované (silou nabité) kosmické energie existující (vnímaná) realita.



Řeč nemusí být prvoplánově [rozumově a analyticky] srozumitelná, nese li v době sílu. Pak nemusí vyhovět 'zaběhnuté', všeobecně vnímané a uznané syntaxi toho kterého jazyka a může dojít k jejímu uvolnění. Volná řeč je v naší kultuře též známá jako 'poetický jazyk', hojně užívaný v umění, zejména v literatuře. Již tradičně se hovoří o básnících a poetech (a umělcích obecně) jako o 'duši národa', případně 'sebe si vědomí' (svědomí). Díky uvolněné jazykové syntaxi je možné se dotknout nových, dosud netušených možností. Odemknout zámky na dveřích síly ticha [potentum] a pustit ji do naší nádherné zahrady sdílené reality. Pero v rukou umělce, kudy najednou prýští ona volná kosmická energie, aby se zachytila v tomto světě, se stává nástrojem [mečem] samotného Stvořitele.

Dosavadní, všeobecně přijímaný a uznávaný model darwinistického evolučního vývoje, na němž je postaveno současné vnímání a vykládání světa, tvrdí (nádherný pojem, směřující k energetické zatuhlosti), že lidská řeč se nejpíše postupně vyvinula z ptačího zpěvu. Nejnovější antropologické výzkumy se nicméně opírají o poněkud radikálnější teorie, podle nichž je objev řeči spojován s náhlým posunem ve vědomí, datovaný před cca. 40.000 lety, jenž je zároveň počátkem výskytu jeskynních maleb po celé planetě. Podle některých teorií došlo ("po několika milionech let nudného vývoje") k náhlému skoku (kvantovému, chcete li) ve vědomí člověka na Zemi a lidským bytostem se 'zničehonic' otevřel dar řeči (externalizace sebe si vědomých myšlenek) a umění (externalizace vizí). S tímto skokem ve vědomí bývá velmi často spojován objev vizionářských rostlin, obsahujících psychoaktivní látky, s nimiž přišla lidská bytost v tomto období poprvé do styku, a jejichž prostřednictvím se začal sebe si vědomý člověk poprvé uvědoměle spojovat s hyper-realitou.




Každá vizionářská rostlina má svého mocného Ducha, spojeného s Krajinou, ve které se daná rostlina vyskytuje. Duch napřímo komunikuje s lidskými bytostmi ve stavu rozšířeného vnímání (vědomí) a může je učit. Uvědomělý přístup k oblasti požívání vizionářských rostlin je přesným opakem toho, co vidíme v celé řadě případů 'nedospělého' rekreačního zneužívání mnohdy synteticky vyráběných a nelegálně distribuovaných drog, což jen umocňuje útlak, pošlapávaní a opakované upadání do bezvědomí, kterému čelíme uvnitř naší globalizované kultury v mnoha jejích aspektech. Snad bude nynější celosvětový trend vzrůstajícího vzájemného respektu, úcty a tolerance ansměrován i do této oblasti a dočkáme se uznání základního práva na 'suverenitu dospělého člověka nad vlastním vědomím', jak o tom hovořil Graham Hancock na TEDx.



Každá doba, víra a ideologie 'ohýbá' jazyk k obrazu svému. V síle její syntaxe se značí její vlastní síla. Vybavujete si tu ohromnou sílu řeči, které využíval Adofl Hitler při svém vzestupu k moci? A vybavujete si vyprázdněnost dlouhých souvětí, jež zaznívaly v 80. letech na českých komunistických schůzích? Všimli jste si, jak zareagovali občané/voliči v USA na poslední řeč současného prezidenta ohledně bombardování Sýrie? A jaký je v té věci nejnovější (doufejme že nadějný) vývoj? Řeč je skutečně nositelem univerzální kosmické síly a přítomnosti Ducha. Je mřížkou, která dokáže 'zaklít', nebo 'vykouzlit' určitý druh reality, na nejž ostatní lidské bytosti určitým způsobem reagují. Lidský hlas vzniká vibrací hlasivek způsobenou tlakem vzduchu proudícího z plic. Plíce jsou odjakživa spojovány s volností a svobodou. Lidská řeč je tedy skutečně vzduchem, jímž dýchají plíce naší duše. Je li naše řeč uvědomělá, je i naše realita uvědomělá. Je li naše řeč tupá, je i naše realita tupá. Je li naše řeč jasná, je i naše realita jasná a nemůže v ní docházet ke 'ztrátám v překladu'. Jazyk se neuvěřitelně vyvíjí, a to nejen v nových pojmech a jazykové syntaxi, ale dokonce i v nových formách - viz např. současný celosvětový výskyt fenoménu tzv. beatboxu.



V pradávném biblickém mýtu o Babylónu [Bábel], jež bylo jedním z prvních měst, založených po potopě světa, se na začátku poukazuje na to, že „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“Gen 11,1 Potom se lidé dohodli na stavbě města: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." Gen 11,4  Stvořitel, jenž se následně dostavil na inspekci, shrnul své poznání slovy: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." Gen 11,5-7  To co následovalo, je poměrně známé: "I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel [Zmatek], že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi." Gen 11,8-9

Tento pradávný mýtus dal vzniknout různým jazykům po celé Zemi, jež se staly základními stavebními kameny jednotlivých kultur. Tak došlo k rozdělení, oddělení od Jednoty a vzniku polarity, jež je příčinným jevem současného úpadku, zvaného bezuzdný pokrok. To vše se zvláštním způsobem zrcadlí v jednom zajímavém lingvistickém pojmu s názvem rekurze. Abychom mohli jít dopředu, musíme se neustále držet v minuosti. Na barikádě této teorie dnes stojí celý akademický svět lingvistiky, kterému se ani trochu nelíbí objev lingvisty Daniela Everetta, jenž v Amazonii narazil kmen Piraha, hovořící jazykem přímočarosti v čiré přítomnosti, popírajícím všechny akademické teorie, na nichž dnes stojí veškerá jazyková věda. Ta definovala jazyk jako uzamčený matematický celek, spojený s naší genetickou výbavou. A tak (nejen) díky tomu dnes dlíme po většinu svého myšlenkového času v minulosti, nebo řešíme budoucnost, zatímco nám zcela uniká síla [potentum] přítomného okamžiku. Uzamčený jazyk tvoří uzamčenou realitu. Mohou nám ji indiáni Piraha pomoci odemknout?



Dokument, natáčený časosběrnou metodou více než rok, osobitým způsobem představuje jazyk amazonského kmene Piraha, jazyk bez číslovek, užití času či rekurze. Lingvista a bývalý misionář Daniel Everett považuje tento jazyk za důkaz vyvrácení obecně přijímané teorie generativní gramatiky Noama Chomského. Australský film s tímto tématem 'Gramatika štěstí', není jen aktuální kritikou současné lingvistiky, ale především bolestivým upozorněním na způsoby kolonizace domorodých kmenů v oblasti Amazonie. Snímek obdržel ocenění za Nejlepší světový populárně-vědecký film na MFF AFO 2013.