Tančíme uprostřed času na kostech svých předků

Pravěká malba v jeskyni Altamira (Španělsko), cca. 40.000 let př. n. l.

Motto: Místo si vždy vytváří svůj děj.
PhDr. Stanislav Burachovič

Dnes jsem natáčel rozhovor s velmi milými lidmi z Hearth.net na téma energie daru. Dali jsme si sraz v překrásné, prosluněné, prastarými příběhy pulzující Krajině Divoké Šárky, obývané našimi předky již od pradávných dob paleolitu [doby kamenné, jež tvoří 99% dějin lidstva]. Rozhovor, jenž volně tekl a plynul jako voda v Šáreckém potoce končil otázkou: 'Co mám (nebo dělám) nejraději?' - nezaváhal jsem ani na vteřinu: "Je to poznání", řekl jsem, "kdy se vám pospojují existující znalosti s jemným předivem snění do nového, velkolepého, obrazce a vy řeknete jen 'Wooooooooow!'; a vaše vědomí se takovým zvláštním, pružným, způsobem nafoukne, a vy se cítíte neuvěřitelně, plně, živě, obohacený a prosvětlený; plný nového poznání."

Kresba s názvem 'Šaman je jen dutá kost', vznikla během série přednášek 'Kosmický had' v roce 2012 v české Krajině. Autorem je Libor Korman.

Už jsem si za léta šamanských studií a praktik zvykl na to, že čas, jak ho známe a používáme v naší kultuře - tedy v aspektu chronos - vlastně neexistuje, resp. neexistuje sám o sobě. Zvykl jsem si na to, že odpovědi často přicházejí dříve, než otázky. Na to, že činy předcházejí porozumění, a dávno započatá vědomá zkušenost se naplňuje a uzavírá napříč věky. Na to, že z nejhlubšího ticha vycházejí jemné impulzy kosmické síly, jejichž následování nás dokáže vést po cestě zázraků blíž a blíž, zpět ke zdroji života. Na to, že po jeho tajemství doslova a do písmene šlapeme tím, jak chodíme do Krajiny, kde jsou uloženy všechny živé příběhy, zapsané v kostech našich předků. Na to, jak tyto příběhy ožívají a stávají se součástí našich současných příběhů života, do kterého promlouvají pradávnou moudrostí poznání o tom, co je stálé a co pomíjivé.

Pravěká jeskynní malba z jeskyně Altamira (Španělsko), cca. 40.000 let př. n. l., umístěná v expozici Anthropos Moravského zemského muzea v Brně.

Krajina mluví jazykem živé moudrosti našich předků. Uchovává vzpomínku na vše čím byla kdy dotčena. Poskytuje přístup k živé paměti všeho a všech, kdo jí prošli a podíleli se na jejím formování. Nese v sobě záznam paměti lidí, zvířat, rostlin, Země, vody, ohně i vzduchu, jakož i všech událostí a neviditelných forem života, jež nás odnepaměti obklopovaly a doprovázely. Jsme živou součástí této pradávné moudrosti, a je úplně jedno, že jsme nabyli dojmu, že tomu tak není. Příjdeme si odloučení, odstřižení, vyprázdnění a odpojení. Možná to tak dokonce i je. Ale na tom nezáleží, protože i tak jsme součástí nekonečného příběhu života na Zemi. A je zcela lhostejné, jak ho právě v tomto období vnímáme a popisujeme. Děje se...

Kresba s názvem 'Orel hlava' je perokresba tuší na kámen, vytvořená a umístěná ve volné přírodě jesenických hor v roce 2012, jako součást ilustrací pro knihu šamanských pohádek V. Václavka 'Neviditelný svět'.
Autorem je Tereza Václavková.

Krajina si vezme zpět, co jí patří a může přitom čekat jeden, dva, tři, pět, nebo deset tisíc let. Krajina totiž nese otisk věčnosti. Všechny započaté příběhy se jednoho dne protnou a završí v uvědomění. Čas, jehož naplněný kruh se uzavře, přestane existovat, a Krajina pozře naprosto bezlítostně i naše kosti, na kterých budou tančit naši potomci - tedy my sami - v zrcadle času. Uprostřed přítomnosti, kde čas ztrácí svou moc můžeme slyšet jejich hlasy. Ty dávné, i ty budoucí. Ožívají a promlouvají k nám s naléhavostí. Viděl jsem a naživo rozmlouval s předky, kteří putovali kolem hory Říp, viděl a slyšel jsem živého Ducha mocného medvěda, jenž dodnes obývá šárecké hvozdy, slyšel jsem hlasy, kterými mě zavolali předci z Číčovického Kamýku a promlouvali ke mně z 'druhé' strany. Viděl, slyšel a cítil jsem průchod mezi světy na magickém vrchu Oblík, kde někdo umístil nádhernou skulpturu s názvem 'energetický bod'.

Pravěká jeskynní malba z jeskyně Cueva de las Manos (Argentina), cca. 13.000 let př. n. l.

Není jenom tento život nebo smrt. Je bezpočet životů, jež se všechny odehrávají paralelně, protínají se a společně se vaří v obrovském bublajícím kotli vědomí života na Zemi. Jsme tady, jsme i tam, a kdoví kde vlastně ještě jsme. Naše vyšší já pracuje bezostyšně pro nás, a to přesto, že se mu často bráníme. Naše malé já - to co si myslíme, že jsme - totiž často lpí na blbostech a je jako 'malej brácha', kterého prostě občas musíte vzít za ruku a převést ho přes silnici na druhou stranu. Chodíme na místa, o kterých zdánlivě nic nevíme, jsou to ale naše hyperinteligentní těla, jež nás vždy neomylně dovedou tam, kam máme doputovat, protože putování [pohyb] je základní podmínkou života a esencí života je poznání.

Kresba vznikla během poslechové terapie Alfreda A. Tomatise v Praze.
Autorem je Johan Václavek (6 let)

Neseme v sobě otisk Celku a Celek skrze nás promlouvá sám k sobě v nejrůznějších podobách. Jsme navzájem propojeni a odrážíme se v sobě. Napříč formami, věky a kulturami. Jsme součástí nádherného kosmického plynutí uprostřed času, které se [marně] pokoušíme znásilňovat vlastními představami o tom, kým si myslíme, že jsme. Jsme součástí tajemství, nekonečného zázračného tajemství, jež k nám promlouvá v Krajině. Tady je náš most, zde najdeme a poznáme.

P.S. Mé nejhlubší a nejsrdečnější poděkování patří autorům Otomaru Dvořákovi, Zuzaně Svobodové a Marii Holečkové za to, že umožnili vznik knihy 'Pole slunečního býka', jež se mi dnes ráno konečně dostala do ruky.