Motto: Největší umění je umění být a nechat být.
Tváří v tvář úspěchu. Tváří v tvář neúspěchu a utrpení. Tváří v tvář radosti. Tváří v tvář bolesti. Nejvyšší možností je možnost pokračovat. Zůstat ve spojení se sebou. S životem v jeho nejjednodušší formě a podobě. Pestrý let v přítomnosti. Pohled z výšiny do doliny je totožný s tím z doliny na výšinu. Jen v tom druhém je zřejmě o trochu více touhy, ale i smíření a poznání. Dokážu si to představit. Dívám se sám na sebe a vzpomínám si na sebe tam dole. Zachytávám se i tam nahoře. Jsem to pořád já, jen obrácený do sebe. Zrcadlo bytí mi ukazuje vždy tu druhou - opačnou - část mě samého. Část mého já zůstala navždy 'tam nahoře', aby dohlížela a vedla mé kroky 'tady dole'.
Neexistuje žádný návod na život, protože volnost a svoboda se nenechají spoutat lidskými pojmy jako úspěch, nebo neúspěch. Vše, co vede k úspěchu, vede zároveň k neúspěchu - ztrátě času a síly. Zároveň je v tom ale ukrytá nekonečná milost. Cesta, která se vine 'tam nahoře' se totiž odvíjí bez našeho přičinění. Něco, nebo spíše někdo, neustále bezostyšně pracuje v náš prospěch. Jsme to my sami, je to ta část našeho já, kterou můžeme nazvat 'věčná', a na kterou běžně nemáme dosah. Část, kterou máme pocit, že přehlížíme, ale ve skutečnosti ji nevidíme ani na kotníky. Je to ta část našeho já, která tam nahoře vede naše kroky tady dole. Kroky, které si pak sebestředně popisujeme jako moje radost, moje starost, moje utrpení, moje nemoc, můj strach, má smrt... to vše je z pohledu toho 'nahoře' nicotné, a přece podstatné. Učí nás to o sobě, o životě, o jednoduchosti, o toleranci, respektu a přítomnosti. Učí nás to o nejvyšším umění být a nechat být. Akceptovat vše jak přichází, a přece pozvednout svůj hlas, příjde li jeho pravý čas. Je to jako chodit po úzkém chodníku na nejvyšších hřebenech nejvyšších hor.
Dolina má na té cestě své hluboké místo, stejně jako noblesní výšina. Nesmíme si jen dovolit padnout do hlubiny - to jsou bezvýchodné deprese - ani uletět do 'jiného světa', protože tenhleten se nás přestane týkat. Jsme zodpovědní za svou vlastní únosnost. Za to že přejdeme a zůstaneme zdraví - živí - a také za to, že nebudeme oslabovat a zatěžovat celek, ale naopak pro něj budeme bezostyšně pracovat. Na paměti nám vytane, že nejvyšším blahem je blaho celku, jehož jsme každý jeden sám, nedílnou součástí. Čím dřív si uvědomíme, že vším co děláme, vlastně pracujeme v zájmu celku a pro celek, tím rychleji se nám udělá lépe i tady, v dolině, biblicky a idylicky nazvané 'slzavé údolí'. V tom 'údolí' nejsou slzy, než slzy deště a řek, nesoucích život. A je tady také svit slunce - otce, dech země - matky, odraz a vliv měsíce - sestry a teplo ohně - bratra. Všechno je živé a všechno dýchá svým kosmickým životem. Jenom proto, že to nevidíme, neznamená, že to není.
Žádná oběť, žádný pachatel. Žádná vina, ani odpuštění. Jen v mlze ztracený chodník vlastní sebedůležitosti. Kdo může za naše divné sny, které se nám nikdy neměly zdát? Kdo může za to, že jsme ztratili cestu? Někdy je lepší vylézt sám až na vrchol, než si o něm pořád dokola nechat vyprávět. Žádný popis nedosáhne vlastnímu pocitu být. Jednoduše být. Nebude líp, nedovolíme li si to. Neseme celek a celek nese nás. Nebude líp, nebude li líp všem. Děkuji za možnost bát se o život. Činí mě to vnímavějším k lidskému. Teplé lidské slovo, blízkost a přítomnost jiné lidské bytosti v pusté krajině, pod rudými jeřabinami, se zbytky přezrálých borůvek, zcvrklých prvním mrazem, na okraji lesa, který už zase ožil svými hlubokými dobrodužnými tajemstvími, s nebezpečím v zádech, které je hmatatelné. Tu konečně stávám se celým člověkem, vědomým si sebe, protože se pohybuji na svém vlastním okraji. Tu cítím svou vlastní přítomnost až do morku kostí, kde se uloží do navždy.
Vše, co potřebujeme k životu se dotýká naděje. Nikdo nám nezaručí, že obstojíme. Nikdo nám nedá jistotu, že přejdeme. Stojíme na okraji vlastní hlubiny a čím déle do ní zíráme, tím je děsivější. Slunce nám může dát sílu. Hvězdy směr. Noc naději na to, že přijde den. Devadesát devět procent atomu tvoří nic. Prázdný prostor, naše čiré potentum. Jsme jen čistá síla, projevující se dočasně v mase lidského těla. Žhnoucí vědomí v podobě paprsku, jenž pronikne do útrob tmavého lesa a osvítí vše, co mu stojí v cestě. Vše, co můžeme, je splynout a proměnit se v čisté vědomí. Rozpusit všechny své sny do bytí bez hranic. Existuje to. Je to. Noblesní výšina je toho evidentním důkazem. Máme potenciál se tím stát a tendenci k pohybu tímto směrem. Vše ostatní nás jen zamotává a brzdí v nicotě, kterou vyplňujeme koníčky. Směšné. Kůň byl odjakživa symbolem pohybu v krajině. Koníček je symbolem jeho smrti. Krajina je připravená nás podpořit. V tom tkví naše největší naděje.
