Mama Yagé [Czechoslovakia]

Autor: Pablo Amaringo

Mama yagé, liána duše, réva mrtvých; ayahuasca - mystická amazonská rostlina, jež má podle mnohých současných reverzních indiánských šamanských misionářů svůj úkol právě v tomto společném čase a prostoru; pomoci mladšímu bílému bratrovi najít cestu domů.



Cestu, na které se chodidla duše naživo dotýkají nejhlubších tajemství vesmíru - vnímání jako natažená žvýkačka, zapomenutá někde v dětství, stále ještě pružná a pulzující - dovolí popojít o kousek dál a pak zase rychle vrátí na místo završeného poznání. To nejdůležitější je stále ještě neviditelné. To nejpodstatnější teprve čeká na svůj popis. To nejzásadnější leží na dně tajemství, obklopeno hlubokým dobrodružstvím.



Přišly mi do cesty dva texty, týkající se lokální československé zkušenosti s Yagé přímo v české Krajině. První text, jehož autorem je muž a druhý, jenž sepsala žena. Ten první - jak mají muži ve zvyku - machruje. Ten druhý - ženský - poskytuje celostní pohled, jenž se opírá o střízlivost.

...

PRVNÍ TEXT

"Jednalo se o párset let starý polorozpadlý statek, umístěný daleko od civilizace přímo uprostřed polí. Statek stál na neznatelném kopečku, či spíše skále – křížení hlavních energetických menhirových drah v Čechách. Sám statek připomínal ruiny starého Říma – mimo relativně zachovalou hlavní budovu (bez vody, telefonu a elektřiny) tu byly další objekty, původně asi hospodářská stavení, dnes částečně rozpadlá a celá porostlá vinnou révou. Absurdní dojem umocňoval nádherně střižený trávník velikosti menšího fotbalového hřiště který vyplňoval celý dvůr.
Všechny session které se tu loni na přelomu léta konaly začínaly obvykle až po půlnoci. Předtím se dostavil vrchní šaman a namíchal finální lektvar. Pak následovala menší instruktáž, o co vlastně go, co nás může potkat (s ájou i jinak) a pak se začalo pít. Lidé dostali hrnek výsledné směsi, ve které byl aktivní směsi asi tak malý panák, když předtím vyhledali venku vhodné místo na ležení. Zde se zakuklili do dek a spacáků, požili na ex lektvar a ulehli.
První noc jsem působil jako pomocník. To znamená, že jsem měl chodit spolu s několika ostatníma mezi ležícími a pomáhat jim se napít (a opačně), dojít na WC, přiložit na oheň a podobně. Zpočátku, asi hodinu, se (podle nás) vůbec nic nedělo. Tedy až na ojedinělé výkřiky hrůzy, úžasu či rozkoše při kosmické tantře. A ovšem smích. Pár lidí také začlo válet sudy po trávě, ale jinak to bylo pro nás bez práce. Pak se lidé začali vracet ze svého “snu” do naší “reality” a nezasvěcený by to popsal jako “silná kocovina s následky” po radostném “opojení”. Začali jsme mezi nimi korzovat hledat někoho, komu bychom mohli pomoct. Byl to úchvatný pocit chodit za svitu měsíce v úplňku po onom krásně střiženém trávníku v polorozpadlém statku, porostlého vínem a dívat se na skupinku bláznů, kteří právě patrně vypili nejdražší hrnek čaje svého života a právě se navraceli do svého těla a právě se těžce navraceli do svého těla. Lidské vědomí rozšířené jako nikdy předtím se snažilo opět vejít do své biologické schránky a bylo to, jak vtipně poznamenal, jako snažit se nacpat ohnivého draka do krabičky od sirek. Většina lidí tak poznalo, co zde bylo prvotní – zda tělo nebo vědomí. V tomto případě bylo vědomí silnější a co s ním nerezonovalo, šlo ven. Po dvou hodinách po napití byla session v plném proudu: část lidí se svíjela v křečích a zvracela, či zoufale volala o pomoc, ale byli i tací kteří pokojně spali.
K ránu jsem usnul také a probudili mně první lidé, kteří začali startovat svá auta, proklínající se, že si nevzali dovolenou. Okolo osmé přišel šaman, pohovořil s lidmi o jejich zážitcích a o tom jak to vnímal on a lidé se během dne začali pomalu vytrácet.
Den poté jsem zkusil áju i já. Byl jsem, pravda, trochu nabourán tím, co jsem viděl, ale přesto sem se rozhodl jít do toho. Nejdříve jsem si vybral místo na ležení v oblasti, kde lidé podle mně zvraceli nějak méně (silové místo), což se na konec ukázalo jako dost naivní. Pak už jsem si jen vybral hrneček se zelenými růžemi se směsí a ve dvouch kalhotech a třech košilích jsem zalezl do mého spacáku do – 17°C. Po hlubokém nádechu jsem na ex vypil celý obsah hrnku (celkem humáč), lehl si abych vyčkal věcí příštích.
Zpočátku se nic nedělo. Pak chvíle okna a zpětně si uvědomuju pocit, že se najednou vracím Domů, něco jako rychlovýtah s vědomím, že nemůžu jít jinak a že nemá cenu se se bránit, jsem vysmátej a vnímám to velmi zajímavý; prostě máte pocity které jste ještě nezažili. Není tam nic vidět, pouze ty fantastické pocity, že jste v pohodě, že to tady skončilo. Pak nastává let jakoby okolo nějakého puzzle, který se tak divně roluje. Zpětně je to bohužel nejde moc popsat. Pak nastává konečně třírozměrný svět. Je v obrovském prostoru, vypadá ohraničeně, ale jemně; uprostřed je sloup světla s koulí v centru. Pak se zase ocitám v krajině toho puzzle… občas se proberu (asi v realitě) a dívám se na nebe, nebo to není nebe? Mraky (už svítá) mají tvar geometrických obrazců a když si přeji, změní se na tapety. Jsou různé, jedna z nich je bílá, velmi plastická. Často nevím, kde jsem, zda na Zemi či mimo tělo. Pokud se pokusím pohnout, vnímám pohyby fázovaně a tělo velmi necitelně. Pak pohnu hlavou, abych zjistil, kde teda vlastně jsem a nastává “kolotoč”. Pak jsem zase v “centru”, jsou tam moji nejlepší kámoši, všechno se najednou zamotá dohromady a já stojím najednou sám v nějakém sadu. Mám intenzivní pocit, že jsem sám v celém vesmíru, sad se mění na halu, jakoby na box, stojím v ringu a to je absolutno…
Nastala fáze opice. Procitnete a je vám tak, že se proklínáte, co že jste to pili. Motá se vám hlava a když s ní otočíte, máte pocit, že se otáčí třikrát dokola a že vás do ní někdo kope. Pak se mi povedlo s pocitem proflámované noci a hlavy ve svěráku usnout. Poblil jsem se k ránu až jako poslední.
Celkový dojem
Dimenze se zhroutily. Najednou nebylo nahoře, dole, nalevo, napravo. Bylo všude. Bylo to jinak než nám byl kdokoliv předtím schopen říci. Bylo to příjemné, ale přece jenom ještě dost neznámé. Nevěděl jsem v tom okamžiku, zda jsem někde mimo tělo. Nevnímal jsem vůbec, že jsem někde na nějaké akci, že ležím někde na statku na trávě. Prostě bylo jen tohle. Byl to konec. Konec života. Jdete prostě světy a ono si vás to táhne. Vnímáte okolí a úžasné, neznámé pocity letu a rozkoše a jste tak trochu jako opilí. Alespoň to tak prý bývá poprvé. Tisíckrát si říkáte, že smrt neexistuje a že je to v pohodě, ale pak přijde tohleto – něco úplně jiného než jste dosud zažili a vnímáte to stejně reálně jako tenhle svět a to vás přece jenom trochu vychýlí z té pohody. Není tam nikdo, kdo by vám radil a nebo pokud ano, kontakt s ní(m) je všechno jiné než na co vás kdokoliv připravoval. Tisíckrát jsem si představoval, jak to může vypadat, někdy se mi o tom i zdálo, ale bylo to prostě jinak. Možná to vypadalo stejně, ale bylo to jinak. Pocítíte jak zde končí teorie vědy, hodnoty a moc lidí, kteří na Zemi “vládnou” a také skoro všechno to, co jsme se na Zemi naučili. Systém si vás vede sám a záleží jen na vás, za jak dlouho se nové situaci přizpůsobíte."
Zdroj: cestacloveka.sk


DRUHÝ TEXT

"V květnu roku 2012 jsem si procházela další psychospirituální krizí a do cesty mi přišla na pomoc rostlina, které se říká ayahuasca.
Věděla jsem o ní mnoho let, ale až za nějakou dobu přišel ten správný čas se s ní skutečně seznámit. Cítila jsem hluboký respekt a pokoru k tomuto přírodnímu zázraku, který je považován za velikou duchovní učitelku. Byla jsem si totiž vědoma bloků, které jsem zastrčila hluboko do svého nitra a přála jsem se s nimi konfrontovat. Trpěla jsem stále silnou arytmií, neustále zablokovanou krční páteří a bloky v oblasti lopatky. V další řadě tu byly problémy s mými častými zamlklými těhotenstvími. Pochopitelně jsem se na vše velmi intenzivně ladila v meditaci a cítila jsem, že se mi odkryje mnohé, jelikož já sama jsem to tak chtěla.
Aayahuasca, kterou jsme pili, byla čerstvá, dovezená před pár dny z jižní Ameriky a pracují s ní lidé s mnohaletými zkušenostmi. Na místě jsem vyplnila důležitý dotazník, který obsahoval otázky typu, co čekám od ayahuascy a co mě vede k tomu ji vyzkoušet, můj zdravotní stav a další důležité informace, včetně kontaktu na dvě blízké osoby. (Podotýkám, že je to jen prevence, není se čeho bát. Léky lidi berou beze strachu, alkohol pijí beze strachu a ayahuasca je tady tisíce let a mnozí ji ještě neznale považují za drogu.)
Na doporučení byli všichni účastníci ve světlém oblečení, včetně mě. Po celou dobu sezení, které trvalo cca 3 hodiny, jsme seděli vedle sebe, ve dvou řadách na židlích. V čele naproti seděla kapela, která po celou dobu rituálu hrála na etnické nástroje a zpívala písně v cizím jazyce.
V místnosti byli čtyři strážci, kteří ještě před rituálem postupně každému dali jakési šamanské ochranné požehnání a teprve potom jsme se jeden po druhém vydali k další osobě pro svůj ayahuascový příděl. Každý se po vypití odebral na své místo se zpěvníkem v ruce.
Mnohým ayahuasca nechutná, mě ano. Připomíná mi kakao rozpuštěné ve vodě.
Bylo důležité držet se po celou dobu zpěvníku, nebylo nutností či povinností zpívat, ale soustředit se na text, který měl udržovat pozornost. Účinek áji (ayahuascy) měl nastoupit do půl hodiny.
Jelikož bylo venku téměř 30 stupňů nad nulou, potili jsme se všichni ještě dříve, než rostlina začala působit. V ruce jsem svírala zpěvník a vzrušeně vyčkávala, co přijde. Zprvu to bylo jen horko a silné bušení srdce, které pro mne bylo slyšitelné i přes hlasitý zpěv svůj i ostatních.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pocítila jsem náhle jakousi vlnu a mírné mravenčení v rukou a postupně v celém těle. Na okamžik jsem zavřela oči a dostala se do vize jednoho minulého života. Začala jsem se třást a plakat. Krátký výjev minulosti mi měl za úkol připomenout, že mé pocity viny nejsou zcela zpracovány, jak jsem si původně myslela. Teklo mi z očí a nosu a odpouštěla jsem sama sobě. Vše trvalo pár okamžiků. Cítila jsem dojetí, úlevu a velikou pokoru k celému vesmíru. Stále jsem plakala a vyplavovala tak všechny své bolístky a smutek celého světa ven ze svého nitra. Pak to přišlo. Tlak uvnitř těla byl veliký. Tma, pohltila mě temnota a bylo to silné. Nepopsatelný strach, který jsem potlačila a zametla pod svou lopatku. Strach, o kterém jsem si myslela, že mám zpracovaný, na mně dýchal jako démon a tahal mě svými silnými pařáty k sobě. Žádala jsem o pomoc. Měla jsem potřebu zvracet a věděla jsem, že jedině tak démona mohu dostat ven. Pomalu jsem otočila svou hlavu směrem k jednomu strážci, který stál v rohu místnosti, a omámeně mu naznačila rukou kruh, který symbolizoval kýbel na zvracení. Rychlými kroky ho postavil pode mě a já ze sebe kosmickou rychlostí vyhodila obsah svého žaludku. Rukama jsem si přidržovala kýbel a snažila ze sebe dostat co nejvíc temnoty a zla.
Svět se točil a chvilkami jsem nevěděla, kde jsem a kdo jsem. Nebylo to však podstatné, přišlo mi jako odpověď, když jsem se snažila si rozvzpomenout. Zvratky se před mýma očima měnily ve velké hady. Ti se proplétali do spirálovitých obrazců a zvedali ke mně hlavu. Když jsem cítila, že je mi již dobře, uvědomila jsem si podprahově svůj smích a hadi na dně kýblu se propletli a vytvořili velké, krásné zářící srdce. Něco uvnitř mi říkalo, že mám načerpat, že tomu temnému ještě není konec. Všechno se houpalo a připadala jsem si jako v kotli džungle. Výheň, která mnou prostupovala, byla neskutečná, a cítila jsem, že se mé tělo rozpouští v jakémsi prostoru. Zpěvník v ruce se začal prohýbat, ale ne mechanickým působením, ale změněným stavem vědomí, který sílil. Písmenka začala tančit, měnit tvar, velikost a barvu. Z okrajů se na mě dívaly různé obličeje. Známé i neznámé. Řádky se měnily v rostliny, zvířata a hady. To mě vtahovalo hlouběji, až jsem se ocitla někde v meziprostoru a v něm byly tisíce holografických obrazců, tvarů a světel. Oči jen přecházely a stále mi něco našeptávalo, že se mám nechat vést a důvěřovat.
Každá píseň, která se zpívala, byla určitým příběhem. Zmíním jen pár témat písní a vy si zkuste představit, že se s každou z nich dostáváte do určitého holografického a vizuálního tématu a ayahuasca vás vede, tam, kam sami potřebujete jít a kde je potřebné něco zpracovat a čistit.
Když se zpívalo o radosti, mé tělo doslova tančilo. Usmívala jsem se a opojně se vrtěla a bubnovala do stehen. Kolem mě tančily obrazy ptáčků, motýlů, světlušek a utvářely dokonalé tvary a obrazce. Píseň o křišťálové vodě mé cévy, žíly a kapiláry proměnila v řečiště vodních děl a voda je čistila, včetně mé krve. Viděla jsem své krevní destičky a buňky, jak z nich vycházejí toxiny, a cítila jsem hrozný puch, jak je mé póry vylučovaly.
Píseň o tajemství mi ukazovala slabé články mé osobnosti a vylézaly na povrch mé lži. Tedy vše, co jsem si nalhávala. Slova o lži se mi vrývala hluboko do mého podvědomí a rychle za sebou, doslova v nanosekundách se mi ukazovaly mé lživé stránky. Pochopila jsem, jak je člověk i na své duchovní cestě schopen si lhát a zametá vše pod povrch.
Občas jsem měla tendence kontrolovat lidi v místnosti, jak se jim daří a jak jim je. Byly to jen myšlenky, přesto byly silné. V tom mě ája napomenula, že se mám soustředit na text před sebou a hlavně na sebe. „Jsi tady sama za sebe,“ křičelo něco uvnitř mne. „Přestaň být všem terapeutem a buď jím sama sobě.“             Uposlechla jsem a obrátila pozornost do svého nitra a k textu. Pak se mi zjevil obraz mé matky, která vyslovovala mi zcela známé věty o tom, co mám ve svém životě dělat a co ne. Mé nitro křičelo, že chci být jiná než ona, nechci stále vše a všechny kontrolovat a hlídat. Poslala jsem ji mnoho lásky a pochopení ze svého srdce. Tam to bolelo nejvíce a uvědomovala jsem si, že má srdeční čakra je prakticky uzavřená.
Přišla další vlna zvracení. Jiný strážce si všiml mého náznaku, že potřebuji zvracet. Šlo to ven, tentokrát z oblasti srdce. V odrazu na dně kýble na mne zíral jakýsi obličej, pak mi došlo, že je můj. Stáčel se do podoby démona – viděla jsem staré temnoty své duše. Neustále jsem se snažila držet se světla a opakovat afirmace, že jsem světlo, na straně světla, a temnota půjde na ústup. A také opět odešla. Přišla úleva a já se vznášela ve spirále směrem nahoru. Opustila jsem své tělo a ocitla se v meziprostoru, ve kterém se mi zjevovaly obrazce z průběhu mého života. Slyšela jsem hlasy mých známých a věty, na které jsem již dávno zapomněla. Pak přišel úlek, že je něco špatně. Stále mě něco temného a démonického napadalo a já pokaždé zvracela a zvracela a snažila se vracet k textu přede mnou a obracet pozornost ke svému bytí. Když mi padl pohled na lidi, kteří seděli naproti, spatřila jsem jejich světlá, ale i tmavá těla. Ti, co byli tmaví, se měnili v masky a bytosti s protáhlými démonickými obličeji, spaloval mě jejich temný pohled a cítila jsem, jak se vysmívají světlu uvnitř mě.
„Nedívej se na ně a buď sama se sebou, jsou to jen zkoušky. Přesně tak vidíš lidi kolem sebe. V každém máš vidět jen světlo a ne tmu.“
„Mě nedostanete!“ křičelo mé nitro. „Jsem světlo a tam kde je světlo, tma nemůže!“
Můj pohled opět padl na některé z přítomných, kteří se měnili v černé kostlivce. Opět jsem jim poslala spoustu lásky. Pak mne prostoupil nádherný pocit klidu a neskutečné, bezmezné čisté lásky a ocitla jsem se uprostřed růžového obláčku. Kolem mě bylo mnoho světla těch nejkrásnějších barev a mně došlo, že jsem ve fázi, kdy jsem opustila své fyzické tělo. Plula jsem tím neohraničeným prostorem, potkávala své zesnulé blízké, kteří mě hladili a šeptali, že mám ještě na Zemi spoustu úkolů a že se nemám čeho bát. Nevypadali stejně jako za života, jen jsem vnímala jejich určitou energii a tak jsem je mohla od sebe rozeznat a přesně jsem věděla, kdo je kdo. Plynula jsem. Pak přišel strach, ovládl mě obrovský strach a já si musela znovu připomenout, kde jsem, kdo jsem, a že musím zpět do těla. Měla jsem strach i z toho překrásného prostoru klinické smrti a odmítala to krásné. Lpím na těle, řekl mi můj vnitřní hlas. Proto mám strach jej opustit.
„Děláš sice regrese, pomohly ti, ale nalhala sis, že se smrti nebojíš. Bojíš se jí, jen jsi tento strach potlačila a nalhala jsi si, že ne. Přijmi smrt jako svou součást a ty démony taky. Nechtěj je přebíjet stále jen samým světlem a láskou, tam cesta nevede. Přijmi je a oddej se jim!“ povídal tichý hlas ve mně. Pak to přišlo znovu. Démoni mě opět polapili. Sesunula jsem se k zemi a potřebovala jít ven. Došla jsem zmátořeně na chodbu, vzala si další kýbel z rohu místnosti a věděla jsem, že démony opět dostanu ven jen tím, že vše vyzvracím. Klečela jsem a opět zvracela. Když jsem těžce zvedla hlavu a podívala se na verandu přede mnou, spatřila jsem výjevy temných bytostí, natahujíc ke mně ruce a lákajíc.
„Pojď s námi, tady ti bude lépe.“
„Ne!“ křičelo mé nitro, „Já jsem světlo a tam také patřím!“
Hlavu jsem otočila doprava směrem do místnosti, kde seděli lidé ve světlém oblečení, a já věděla, že musím zpět mezi světlonoše po mé pravici. Zvedla jsem se a šla zpět na své místo. Opět přišla fáze odměny. Zrovna zaznívala píseň o světle a lásce a přede mnou se roztančil obraz mé šroubovice, která mě vtahovala do sebe. „Pojď, vstup do mě, něco ti ukážu.“ Uposlechla jsem a šla. Opět jsem byla mimo tělo. Uvnitř svého DNA. To, co jsem prožila uvnitř své DNA podstaty, bylo neskutečné. Slova nedokážou vystihnout tu krásu a prožitek. Po mé šroubovici se plazily zelené liány a květy se rozrůstaly s každým jejím otočením. Kolem prolétávali motýli a světelné mušky. „Takový je vesmír, dokonalý, tvořený z mnoha světů, stejně jako tvé nitro.“ řekl mi něžný hlas.
Dostalo se mi sdělení, že jsem velice silná a že jsem si sama vybrala svou energetickou podstatu, kterou mám předávat dále. Viděla jsem uvnitř svého nitra pulsovat své ženské orgány. Vaječníky rozkvetly v krásné dva květy a má děloha v měkounký pelíšek plný světla.„A chceš ještě něco vědět milá Ester?“ ptala se má DNA, která se stále otáčela. „Podívej se kolem sebe, to světlo je duše, která chce jít k tobě. Je to silná duše, stejně jako ty, a máš ji předat veškeré své zkušenosti a svou moudrost.“
Pak se přede mnou objevilo lidské embryo, bylo průhledné, zářilo a uvnitř něj pulsovalo srdce. Byla jsem mimo své tělo, ale zároveň jsem na tělesné úrovni cítila, jak má děloha roste a plod v něm nabírá na síle.
„Odmítala jsi své ženství a svůj úkol na Zemi. Ty máš předat této duši své zkušenosti a poznání. Přestaň o sobě pochybovat, vždyť jsi úžasná a milující bytost, tak čeho se bojíš. Přijmi ten úkol. Dáš možnost zrodu nové, moudré bytosti, udělej to, jen ze sebe ještě vyhoď poslední zbytky negací a strachu.“ Opět jsem zvracela a vědomě se soustředila na to, že čistím své ženské orgány, ať mohu připravit sebe a své tělo na důležitý úkol. Veškeré tyto myšlenky chodily samy. Stále jsem děkovala ayahuasce za úžasné vedení.
V místnosti vše opět potemnělo a já nabyla zcela vědomí. Byla jsem zpátky ve svém těle. Pohled mi padl na okna napravo v místnosti a cítila jsem síru. Lidé v místnosti se intenzivně zbavovali strachů a negací a vzduch byl jimi prosycen. Tentokrát jsem se temnotě nebránila a přijala ji se vším všudy. Úplně jsem se jí odevzdala a splynula s ní. Když jsem plula v temnotě, uvědomovala jsem si situace, kdy jsem negace jen odsouvala, potlačovala a nechtěla si připustit, že i já jsem součástí negativního procesu. Měla jsem pocit, že vše trvá nekonečně dlouho. Pochopila jsem, že čas neexistuje. V meziprostoru není žádný limit ani časová hranice. Pronikla jsem do nemateriálních rovin a světů mimo náš časový prostor. Byla to nepopsatelně obohacující zkušenost. Prostoupila mě a již vím své. Je v každé mé buňce, v celé mé podstatě.
Přicházeli jsme pomalu k sobě a zpěváci zpívali přenádhernou láskyplnou baladu. Zaslechla jsem smích a místnost byla prosycena vůní květin a láskyplného přijetí světla. Rituál byl zakončen závěrečnou modlitbou, ale také dojmy a proslovem všech jednotlivců. Vše se mi malinko opojně motalo a říkala jsem si, jak ohromný výkon všichni podali. Každý jsme individualita, přitom tvoříme celek.
Přišlo poděkování a chvíle radosti a úlevy. Většina lidí mlčky zářila a zpracovávali si své prožitky a dojmy. Nebylo třeba slov. Bylo jasné, že si všichni zpracovávali to své. Někdo méně, někdo více, každý jinak.
Je důležité vědět, že každý ayahuascovou zkušenost prožívá individuálně. Můj prožitek se lišil od prožitku všech zúčastněných a taktéž i jejich prožitky se lišily navzájem. Je to stejné jako v regresi. Někdo se čistil pouze na fyzické úrovni, někdo prožíval holografické vize, někdo si jen tak lehce proplouval a nechal se unášet vedením této rostliny. Každopádně vždy se vyčistí a vyjde na povrch, to, co vyjít má. Není dobré potlačovat chod myšlenek, nucení na zvracení apod. Pokud se člověk hlídá a nechce vpustit účinek této rostliny do hloubky, není ještě připraven ji zcela přijmout.
Tento prožitek mě posunul o míle daleko. Ayahuasca mi dala nahlédnout do mé podstaty, kde neexistuje nic než jen má pravda. Vím to, co jsem potřebovala vědět, nahlédla jsem do svého nitra a mám odpovědi. Strach se mi zhmotnil a byl vyplaven. Mé nitro i tělo opět pulsuje a je pročištěno. Ayahuasca mi ukázala cestu a její působení v sobě stále cítím. Vede mně. Je totiž mou součástí."
Zdroj: esterdavidova.com




Prispej
Pinterest