Motto: Umění je překladatelem dotyků nekonečna.
Moderní fyzika nás už vícekrát donutila opravit své představy o základních vlastnostech světa kolem nás, včetně vlastností prostoru a času.
Nedávná práce dvou italských teoretických fyziků, Stefana Liberatiho, profesora z Mezinárodní školy pokročilých studií v Terstu a s Lucy Maccioneho, výzkumníka z mnichovské Univerzity Ludvíka-Maximiliána, analyzuje možnost, že v oblasti opravdu velmi malých rozměrů a velmi velkých energií přestává být časoprostor “souvislou substancí”, ale skládá se z malých prvků, které se dohromady chovají v jistém smyslu jako supratekutá kapalina.
"Nezvracím tekutinu, ale barvy, elektrickou červeň, jako krev. Bolí mě hrdlo. Otevírám oči a cítím, že vedle mě cosi je, cosi temného po mé levici, zhruba metr od hlavy, a cosi jasného po mé pravici, také asi metr vzdálené. Jsem otočený nalevo, takže mě temná přítomnost nijak neruší, protože jsem si jí vědom. Když si ale uvědomím jasnou přítomnost vpravo, leknutím vyskočím a otáčím se, abych ji spatřil. Nedokážu to vidět svýma očima; je mi tak zle a mám tak mizivou vládu nad svým rozumem, že to vlastně ani vidět nechci. Zůstávám však při smyslech alespoň natolik, abych si uvědomoval, že krev opravdu nezvracím."
- Výňatek z knihy 'Kosmický had'
Stejně jako zdánlivě spojitá látka v předmětech kolem nás se stává při dostatečném zvětšení nespojitou a složenou z molekul a atomů, tak i samotný zdánlivě spojitý časoprostor může být složen z velmi malých elementárních prvků, které se dohromady makroskopicky chovají jako materiál určitého typu. Italští fyzikové navrhli, že časoprostor se v tomto smyslu chová jako speciální kapalina, složená z malých časoprostorových “molekul”. Obecná teorie relativity čili Einsteinova teorie gravitace by pak byla jistým druhem makroskopického popisu chování systému kvantově-gravitačních elementů, analogicky jako je hydrodynamika druhem popisu chování kapalin.
Oba autoři ve svém článku, zveřejněném v časopisu Physical Review Letters, navrhli astrofyzikální testy, které by mohly kapalinovou podstatu časoprostoru ověřit či vyvrátit. Podle jejich “kapalinové teorie časoprostoru” by rychlost světla nebyla vždy úplně konstantní, ale závisela by na energii odpovídajících fotonů. V časoprostoru bychom také mohli pozorovat podobné “kapalinové” jevy jako je viskozita (tření) či rozptyl kinetické energie kapaliny do podoby nějaké analogie tepla. Nicméně dotyčné jevy by byly většinou velmi malé, což by činilo hypotetickou kapalinu supratekutou.
Arthur vypil tekutinu a zjistil, že je osvěžující. Letmo pohlédl na obrazovky a uviděl dalších několik set kilometrů neplodné šedi ubíhající pod lodí. Tu ho napadlo vyslovit otázku, která ho už chvíli trápila. „Je to bezpečné?“ „Magrathea je mrtvá už pět miliónů let,“ řekl Zafod. „Jasně že je to bezpečné. I duchové se už dávno usadili a mají rodiny.“
- Výňatek z knihy 'Stopařův průvodce po galaxii'
Podívejme se nejprve na to, kolik má náš svět vlastně rozměrů. Určitě se shodneme na klasických třech rozměrech, s nimiž jsme zvyklí operovat. Ukazuje se však jako praktické přidat k těmto rozměrům ještě jako jeden další rozměr čas a počítat s takovýmto čtyřrozměrným prostorem najednou - tj. neoddělovat čas a prostor, neboť spolu úzce souvisí, což plyne ze speciální teorie relativity. Speciální teorie relativity si však moc neví rady s neinerciálními systémy a zejména s gravitací. Proto při mnoha výpočtech šáhneme po obecné teorii relativity. Ta předpokládá, že náš výše zmíněný čtyřrozměrný časoprostor je vlivem existence hmoty a energie v něm obsažené zakřivován. Abychom jej měli kam zakřivovat, vnoříme jej do pětirozměrného prostoru. Matematicky exaktně vzato tedy počítáme ve čtyřrozměrné varietě vnořené do pětirozměrného euklidovského prostoru.
Skutečnost, že moderní astronomové nenašli na fotografiích pořízených těmi nejlepšími teleskopy Boha a anděly, není vědeckým důkazem, že neexistují. Obdobně ani poznatek o tom, že nitro planety Země tvoří tekuté železo a nikl, nijak nevylučuje existenci podsvětí a pekla. Duchovní symbolika přesně popisuje události a skutečnosti prožívané v holotropních stavech vědomí, ale netýká se událostí hmotného světa naší běžné skutečnosti."Nezvracím tekutinu, ale barvy, elektrickou červeň, jako krev. Bolí mě hrdlo. Otevírám oči a cítím, že vedle mě cosi je, cosi temného po mé levici, zhruba metr od hlavy, a cosi jasného po mé pravici, také asi metr vzdálené. Jsem otočený nalevo, takže mě temná přítomnost nijak neruší, protože jsem si jí vědom. Když si ale uvědomím jasnou přítomnost vpravo, leknutím vyskočím a otáčím se, abych ji spatřil. Nedokážu to vidět svýma očima; je mi tak zle a mám tak mizivou vládu nad svým rozumem, že to vlastně ani vidět nechci. Zůstávám však při smyslech alespoň natolik, abych si uvědomoval, že krev opravdu nezvracím."
- Výňatek z knihy 'Kosmický had'
Stejně jako zdánlivě spojitá látka v předmětech kolem nás se stává při dostatečném zvětšení nespojitou a složenou z molekul a atomů, tak i samotný zdánlivě spojitý časoprostor může být složen z velmi malých elementárních prvků, které se dohromady makroskopicky chovají jako materiál určitého typu. Italští fyzikové navrhli, že časoprostor se v tomto smyslu chová jako speciální kapalina, složená z malých časoprostorových “molekul”. Obecná teorie relativity čili Einsteinova teorie gravitace by pak byla jistým druhem makroskopického popisu chování systému kvantově-gravitačních elementů, analogicky jako je hydrodynamika druhem popisu chování kapalin.
Oba autoři ve svém článku, zveřejněném v časopisu Physical Review Letters, navrhli astrofyzikální testy, které by mohly kapalinovou podstatu časoprostoru ověřit či vyvrátit. Podle jejich “kapalinové teorie časoprostoru” by rychlost světla nebyla vždy úplně konstantní, ale závisela by na energii odpovídajících fotonů. V časoprostoru bychom také mohli pozorovat podobné “kapalinové” jevy jako je viskozita (tření) či rozptyl kinetické energie kapaliny do podoby nějaké analogie tepla. Nicméně dotyčné jevy by byly většinou velmi malé, což by činilo hypotetickou kapalinu supratekutou.
Arthur vypil tekutinu a zjistil, že je osvěžující. Letmo pohlédl na obrazovky a uviděl dalších několik set kilometrů neplodné šedi ubíhající pod lodí. Tu ho napadlo vyslovit otázku, která ho už chvíli trápila. „Je to bezpečné?“ „Magrathea je mrtvá už pět miliónů let,“ řekl Zafod. „Jasně že je to bezpečné. I duchové se už dávno usadili a mají rodiny.“
- Výňatek z knihy 'Stopařův průvodce po galaxii'
Podívejme se nejprve na to, kolik má náš svět vlastně rozměrů. Určitě se shodneme na klasických třech rozměrech, s nimiž jsme zvyklí operovat. Ukazuje se však jako praktické přidat k těmto rozměrům ještě jako jeden další rozměr čas a počítat s takovýmto čtyřrozměrným prostorem najednou - tj. neoddělovat čas a prostor, neboť spolu úzce souvisí, což plyne ze speciální teorie relativity. Speciální teorie relativity si však moc neví rady s neinerciálními systémy a zejména s gravitací. Proto při mnoha výpočtech šáhneme po obecné teorii relativity. Ta předpokládá, že náš výše zmíněný čtyřrozměrný časoprostor je vlivem existence hmoty a energie v něm obsažené zakřivován. Abychom jej měli kam zakřivovat, vnoříme jej do pětirozměrného prostoru. Matematicky exaktně vzato tedy počítáme ve čtyřrozměrné varietě vnořené do pětirozměrného euklidovského prostoru.
- Výňatek z knihy 'Kosmická hra'
Budeme-li si chtít představit zakřivování čtyřrozměrného časoprostoru, přičemž obecná teorie relativity s takovým zakřivováním vlivem gravitace počítá, musíme předpokládat, že existuje pětirozměrný prostor, v němž se náš čtyřrozměrný časoprostor nachází. Zde ovšem je potřeba zdůraznit, že my žijeme pouze uvnitř onoho čtyřrozměrného časoprostoru (tj. nemůžeme být pětirozměrní). Představa dalšího rozměru nám jen pomáhá vypořádat se s jeho metrickými vlastnostmi. Pokud toto zakřivení skutečně existuje (v souladu s teoriemi existovat může, ale také nemusí), je relativně malé a projevuje se výrazněji až na velmi velikých rozměrech. V současné době nejsme technicky schopni provádět triangulační měření, které by takové zakřivení prostoru prokázalo.
Seznamte se s Jasonem Padgettem. Píše se rok 2002 a Jason byl právě vyloučen z Community College v americké Tacomě. Podle svých slov byl tehdy obyčejný hlupák bez jakéhokoliv zájmu o studium, natož o matematiku. O čísla se zajímal, jedině když sledoval hodiny zbývající do konce šichty nebo čárky na pivním tácku ve výčepu. V kožené vestě s odhalenou hrudí a těsných kalhotách připomínal studenta z 80. let minulého století. Vozil kámoše v červeném camaru a jeho život byl jeden adrenalin za druhým: cliff-jumping, sky-diving, vymetání barů. Myslel si, že to tak půjde navěky. Párty skončila v pátek 13. září 2002 v karaoke baru kousek od domova. Tehdy ho zezadu napadli dva muži a praštili ho do zátylku tak, že upadl do bezvědomí, když jim ještě předtím stačil vydat své bezcenné sako. Byl převezen do nemocnice a CT prokázalo zhmoždění ledviny. Ještě tu noc ho propustili domů. Následujícího rána, když pozoroval vodu tekoucí v koupelně, všiml si čar, vycházejících svisle z proudu vody. V první chvíli se vyděsil a začal se bát o své zdraví, ale bylo to tak krásné, že napůl nahý jen stál a zíral na úkaz. Když předpažil, bylo to, jako by sledoval zpomalený film anebo rozfázování pohybu při animaci filmu. Dny ubíhaly, ale zrakové vjemy trvaly.
Padgett, který na základní škole dosáhl poměrně vysokého hodnocení IQ, avšak dosáhl pouze elementárních znalostí algebry na střední škole, byl náhle doslova posedlý tvary kolem sebe, od obdélníku okna až po zakřivení lžíce. Přestal chodit do práce a četl vše o matematice, co mu přišlo do ruky. Padgett je jedním z mála lidí na světě, kteří dokážou z hlavy nakreslit aproximaci fraktálů. To, co ho postihlo, nazývají lékaři hlubokým otřesem mozku, pramálo ale vědí, jak hluboký skutečně byl. Padgett je jedním ze 40 lidí na světě se "syndromem získaných znalostí", těch, kteří své podivuhodné nadání na matematiku, umění nebo hudbu získali až poté, co utrpěli úraz nebo onemocnění mozku. Jejich případ vyvolává neodbytnou otázku, týkající se zbytku celé populace - máme v sobě všichni jiskru geniality, čekajícího jen na to, až nás někdo vezme po hlavě a osvobodí ji? Máme v sobě všichni potenciální genialitu?
„Omlouvá se tvým nohám. Říká jim, jak velice si jich vážíš a jak si jich váží všichni ostatní. Žádá je, aby se uzdravily a zesílily. Zpívá píseň určenou k léčení ran a oděrek a jinou píseň, která odvádí tekutinu z oteklin. Žádá tvé nohy, aby zesílily a staly se odolné.“
- Výňatek z knihy 'Poselství od protinožců'
Slova, ať už vyslovená nahlas nebo tiché myšlenky, na vás mohou působit až hypnotickou silou. Snadno se v nich ztratíte a bezvýhradně věříte, že když něco umíte nazvat, víte, co to je. Faktem ale je, že to nevíte. Jen jste tajemství dali nálepku. Všechno na tomto světě - ptáci, stromy, kameny nebo lidské bytosti - je ve skutečnosti nepoznatelné, protože všechno má nečekanou hloubku. Všechno, co dokážeme vnímat, zažít nebo o čem dokážeme přemýšlet, to všechno leží v povrchové vrstvě reality, na špičce ledovce. Pod povrchem je všechno propojené se vším, i se Zdrojem života, z něhož jsme vzešli. Každý kámen a ještě snáze květina nebo pták vám mohou ukázat cestu k Bohu, Zdroji, k sobě samým. Pokaždé když se na něco díváte, držíte to v ruce a dovolíte tomu být, aniž byste to nazvali jménem a posuzovali, pocítíte v sobě úžas a posvátnou úctu. Esence pozorovaného s vámi začne tiše komunikovat a zrcadlit vám vaši vlastní esenci.
Velcí umělci ji dokáží vnímat a vyjádřit ve svém díle. Van Gogh by určitě neřekl: „To je jen stará židle.“ Jen by se dlouze díval a díval. Vnímal by samotné Bytí té židle. Pak by se posadil před plátno a vzal do ruky štětec. Židle samotná měla pravděpodobně cenu jen několika dolarů. Její obraz by vám dnes vydělal minimálně dvacet pět milionů. Jestliže nebudete vše pojmenovávat slovy a nebudete všemu přidělovat nálepky, znovu budete život vnímat jako zázrak. Vrátíte mu hloubku. Věci vám budou připadat nové a svěží. Tento pocit lidé ztratili už před hodně dlouhou dobou, protože se stali posedlí svými myšlenkami, místo aby mysl jen používali. Největší odměnou vám bude spojení s vaším skutečným já, které je za všemi slovy, myšlenkami, předsudky a obrazy. Aby se tak stalo, musíte oddělit vnímání svého Já, svého Bytí od všeho ostatního, s čím se vám během života spojilo a zamíchalo, jinými slovy od všeho, s čím se ztotožňujete.