Mezi námi stále žijí lidské bytosti, které na sebe nezapomněly - pojďme se od nich učit


Motto: Když jsem dostatečně dlouho zíral do propasti, uvědomil jsem si, že propast zírá do mně.
- Friedrich Nietzsche

K pochopení, přijetí a uplatnění základních principů kvantové fyziky v životě se dá přistupovat nejrůznějšími způsoby. Tím asi nejzákladnějším je vědecká teroie superstrun, elegantně a harmonicky  sjednocující obecnou teorii relativity a kvantovou mechaniku, jež jsou jinak do jisté míry neslučitelné. Tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojování a rozpojování strun. Podle teorie superstrun má vesmír – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů (jeden časový a deset prostorových). Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají přímému pozorování. Pro mě osobně má tato teorie své kouzlo právě v pojmu oněch "strun" - velmi mě láká představa vibrujícího vesmíru, který "hraje" svou nádhernou "hudbu", jíž jsme prodchnuti a ze které prostřednictvím "posvátné písně" povstáváme, abychom jí opět byli zničeni v nikdy nekončícím koloběhu kosmických cyklů, popsaném v prastarých indických Védách.



Další možností je poznání a vpuštění síly ticha do života prostřednictvím snění. Některé sny vám jasně ukážou, jakým směrem se váš život bude ubírat. V každodenním životě však jednáte tak, jako byste si nebyli jistí, jak postupovat dál. Během dne pociťujete určitou jemnou sílu, jež má svůj původ v hlu­binách nočního ticha a která naše tělo uvádí do pohybu, a přesto ji obvykle ignorujeme. Když se ohlédneme zpět a zamyslíme se nad svým dosavadním životem, poznáme, nakolik jej ona síla vždy ovlivňovala. Naše životní dráha se ve skutečnosti zdá té­měř nevyhnutelná. V určité chvíli se nám něco může jevit jako náhoda, ale při hlubším prozkoumání zjistíme, že jde o nevyhnutelný vývoj událostí. Život může vypadat jako chaotická změť událostí. Při zpětném ohlédnutí však zjis­tíme, že za každým zdánlivě náhodným jednáním stála zmíněná síla ticha. Cesta, po níž se ubíráte a které říkáte "život", vypadá nevyhnutelně, přestože v určitých chvílích můžete mít pocit, že se silou, jež ji ovládá, lze smlouvat. Pohled do minulosti vás však ujistí v tom, že ona síla je neúprosná. Teprve pak si uvědomíte, že vám nezbývá než se jí podřídit, jinak vás zničí. Nemá smysl předstírat, že tato síla neexistuje, pro­tože pokud ji ignorujeme, projeví se děsivými tělesnými symptomy. Pokud se otevřete síle ticha, vydáte se na neko­nečně dlouhou cestu plnou úžasných objevů. Síla ticha má spojitost nejen s naší osobní zkušenos­tí, ale i s původem vesmíru. Věda tuto realitu, která nepod­léhá omezení v čase ani v prostoru, nedokáže pojmout, ale její energii lze vysledovat v matematické fyzice kvantové teorie. Jde o sílu s určitou skrytou inteligencí, o jakýsi druh kvantového vědomí.

Lidská bytost je součástí celku, kterému říkáme vesmír. Jsme omezeni v čase a prostoru. Někdy prožíváme svou myšlenkovou a pocitovou zkušenost jako někdo, kdo je oddělen od zbytku. Je to svého druhu optická iluze, způsobená naší myslí. Tato iluze je pro nás jistého druhu vězením, omezujícím naše touhy a náklonost pouze k několika nejbližsím osobám v našem okolí. Naším úkolem je se z tohoto vězení osvobodit rozšiřováním okruhů našeho soucitu tak, aby zahrnul všechny živé bytosti a veškerou přírodu v celé její kráse.
- Albert Einstein

Další z oblastí hodnou zkoumání je hudba, resp. vibrace zvuku, vytvářející harmonické celky. Výzkumy ukazují, že nejen lidem, ale i rostlinám se daří lépe, když se jim hraje určitá hudba. Peter Tompkins a Christopher Bird popisují ve své knize Tajemství života rostlin (1989), jak rostliny zjevně milovaly Schubertovu, Bachovu a Beethovenu hudbu, ale když se jim hrál rock, rostly opačným směrem, pryč od rádia. Hudba Raviho Shankara na ně působila tak, že rostly horizontálně směrem k reproduktoru, z nějž hudba vycházela. Zkušenost se spojením mysli a těla, ke kterému dochází, zatímco slyšíme nebo cítíme zvuky symptomů, můžeme nazvat "přechod kvantového stavu". K překrývání či přechodu dochází mezi psychologií a biologií, mezi psy­chologickým významem zvuků a biofyzikou symptomů. Tento přechod nastává v důsledku jednoty či podobnosti vzorů, jež se nacházejí v obou světech. Jev přechodu uka­zuje na existenci nějakého samostatného světa, světa podstaty, který stojí za paralelními prožitky, k nimž dochází na úrovních, které v současné době označujeme jako psycho­logie, fyzika a medicína. Domorodé představy o zvuku spojeném s naší vlast­ní zkušeností a svrchními harmonickými tóny vám možná pomohou k tomu, abyste si vytvořili představu o významu subatomárních tělesných stavů a biologii života. Nemě­řitelné kvantové vlny jsou analogické s vibračními slovy písní, jež jsou tvořeny zvuky a melodiemi, nápěvky a mýty a které nás vedou k činům.



Rozmanitá dobrodružství, jež zažívali naši předkové, u nich rozvíjela dovednosti potřebné pro život a lov. Jejich písně, příběhy a malby jsou vzájemně provázány. Země byla při svém vzniku doslova "vyzpívána". Písně, hudba a melodie i pohyb a vlny - to vše pro­bouzí k životu. Máme li vycházet z práce některého z těch nejslavnějších a nejkontroverznějších vědctů typu Davida Bohma, můžeme konstatovat, že fyzika dnes dochází k zá­věrům, jež tyto dávné názory potvrzují. Kvantové vlny obsahují dané informace, řečeno jeho slovy - "pilotní vlny vedou předměty, jako by (vlny) měly jakousi zakódovanou moudrost". Domorodé sny a Bohmovy pilotní vlny jsou tím, čemu bychom mohli říkat duch atomů, který uvádí naše těla do pohybu. Myšlenka vůdčí síly vždy patřila k základním před­stavám lidstva. Gottfried Wilhelm Leibniz, německý filozof, matematik, fyzik a objevitel početních zákonů (souběžně s Newtonem), který žil v sedmnáctém století, nazval ko­nečnou realitu hmotných věcí monádami nebo entelechiemi - neboli informujícími duchy. Všechny objekty mají podle něho vnitřní, sebeurčující životní sílu. Hans Driesch, němec­ký biolog z dvacátého století, využíval koncepci entelechie, aby určil vnitřní zdokonalující princip, který podle něho existuje ve všech živých organismech. Tento vědec se zjevně vydal v Aristotelových a Leibnizových stopách a považoval entelechii za životodárnou sílu. Entelechie byla podle něho určitým druhem duše, jež odpovídala za rozvoj všech živých organismů.

Tuvinci z Mongolska a ze Sibiře jsou v dnešní době pravděpodobně nej­známějšími zpěváky svrchních harmonických tónů. Jejich pas­torální hudba má spojitost s dávnými tradicemi animismu, víry, že přírodní objekty a jevy mají duši nebo jsou obydleny duchy. Ve vitalistické koncepci se hory a řeky projevují nejen ve formě svého fyzického tvaru a místa, ale také jako zvuky, jež produkují. Národy starověké Indie věřily, že samotná Země byla stvořena ze zvuku "Óm".

Fyzik Paul Davies zastává podobný názor jako Aris­toteles, Leibniz a Driesch a věří, že tajemství života je ukryto v neviditelných, informačních vlastnostech hmoty. Jak uvádí v Pátém zázraku, má pocit, že tyto informační vlastnosti se nacházejí ve vlnové funkci. Život - neboli růst a vývoj organismů, pro něž je charakteristická samostatnost a komplex­nost a které jsou schopny se rozmnožovat, metabolizovat a přijímat potravu - podle Davise pochází z informačního obsahu nelokální globální vlnové funkce. Jinými slovy, ha­dovitá vlnová funkce je dalším druhem moderní vůdčí síly. Oxfordský kosmolog Roger Penrose, který se zabý­vá spojitostí mezi vědomím a zemskou přitažlivostí, v knize Císařova nová mysl vyjadřuje názor, že gravitace působí na biomolekuly prostřednictvím kvantových procesů. Původ života je podle něj spojen se zemskou přitažlivostí, zakřive­ným tvarem vesmíru a s jeho původem. Mnohé z těchto nových názorů v oblasti fyziky, jež se týkají vědomí a života, má zjevně kořeny v závěrech, k nimž v polovině dvacátého století došel David Bohm. Tyto závěry jsou vysvětleny v jeho knize "Nerozdělený ves­mír: ontologický výklad kvantové teorie". Autor zde proniká k základům fyziky a objasňuje jednotu a nelokální charak­ter vesmíru, který vyšel najevo během prvních experimentů s nelokalitou. Pro Bohmna je kvantová vlnová funkce nosičem informace, který neustále reaguje na své okolí.



Pokud dojde k jakékoli události, podílí se na ní všechno. Všechny aspekty dané události jsou vzájemně provázá­ny. Vaše vlnová funkce například popisuje váš vztah k druhým lidem. Vaši židli, váš hrnek a všechny věci kolem vás jako spolutvůrce a spoluúčastníky daného procesu. David Bohm užívá výraz pilotní vlna, který popisu­je "aktivní" informaci ve vlnové funkci. Představoval si to tak, že pilotní vlna následuje a vede pohyb částic. Vlna se podle něho pohybuje souběžně s objekty a vede je, což nám může připomínat Aristotelovy, Leibnizovy a Drieschovy závěry spojené s entelechií.

A právě k této části se váže další, má pravděpodobně nejoblíbenější možnost poznání - pozorovat život. Život a jeho projevy s sobě nese všechny výše popsané aspekty a jsme li schopni alespoň na chvíli zastavit své obvyklé mitote, spojené s uvažováním, rozprostře se před námi v celé své kráse síly ticha. Denně jsme svědky kosmických zázraků stvoření a zničení. Všude kolem nás pracují všudypřítomné pilotní vlny, jež vedou vše živé. Denně čelíme kráse, kterou snad ani není možné unést. Najít ostrůvek řádu a smyslu uprostřed zdánlivého všeobecného chaosu poskytuje nesmírně léčivé spočinutí a oddych, vedoucí k přísunu nové síly do dalšího dobrodružství života. Malou nápovědou, jak se k takovému ulehčení dopracovat, může být hudba/písně ve spojení s pohybem těla. Vidím to zcela jasně. Stále ještě mezi námi žijí lidské bytosti, které na sebe nezapomněly - pojďme se od nich učit.



Prispej