Nový popis

Stojíme na prahu nového popisu Univerza, jenž s sebou přinese také zcela nový popis toho kdo jsme a jaké máme (nové) možnosti. Nevěříte? Pusťte si dokument BBC s názvem 'Je veškeré naše poznání vesmíru mylné?' a nebuete se stačit divit. Ve vesmíru se děje něco podivného – něco, co by nemělo být možné. Je to jako kdyby velké pruhy vesmíru byly vysávány ohromným a neviditelným nebeským vysavačem. Sasha Kashlinsky, vědec, který objevil tento fenomén, je nervózní: „Jsme neklidní a vylekaní,“ říká, „protože toto jsme neměli v plánu najít.“ Náhodný objev, který byl hrozivě nazván temný proud, v jehož důsledku nejsou ovlivněny jen galaxie, ale také množství vědců, kteří pátrají po novém způsobu porozumění vesmíru. Temný proud je poslední z dlouhé řady jevů, které hrozí přepsáním učebnic. Je to hlasatel nové éry porozumění, nebo to prostě jen znamená, že všechno, co jsme věděli o vesmíru, je špatně? Dokument B.B.C. se dotýká témat jako je teorie inflace, temná hmota, temná energie a konečně temný proud. V pořadu vystupují vědci jako Alan Guth nebo Sasha Kashlinsky.

Internet & kvantová fyzika (prvotní impulz)

Z archivů se pomalu začínají vynořovat dřívější video záznamy pořadu 'Inspirativní salón' v Prague Business Clubu, a to díky neúnavné práci Luboše Drobíka - prezidenta klubu, jemuž tímto velmi děkuji. Úplně prvním setkáním v rámci tohoto formátu bylo téma Jak internet (z)mění svět, díky němuž jsem si připravil krátkou přednášku s názvem 'Internet a kvantová fyzika'. Tu jsem následně v o dost širší verzi veřejně prezentoval ve vynikajícím pořadu bytových seminářů K14, které pořádá Hanka Třeštíková a uvěřejnil ji jako prezentaci na tomto blogu. Tedy nyní zpět někam na začátek roku 2012 do světa internetu a kvantové fyziky. Hezký poslech.

Živé bytí

Každé mé dosavadní setkání s Peterem Živým mohu označit za výjimečně příjemné, hluboce otevřené, chápající a porozumění-plné. Provázela ho vždy hluboká ryzí laskavost a proud živé lidské energie. Koneckonců v jeho případě zcela bez výhrady platí Nomen omen. Ten člověk umí vytvořit živý prostor, ve kterém je vám víc než příjemně a v němž se cítíte bezpečně. Umí to proto, že je dlouholetým propagátorem tzv. intuitivní pedagogiky, která přesně tímto způsobem pracuje s dětmi. Učí děti dotknout se jádra jejich skutečné tvořivosti a pomáhá dospělým vzpomenout si na to, že kdysi byli také dětmi. Jak se píše v oficiálním textu, je to člověk jehož velkou zálibou je lidský potenciál a hledání cest, jak k němu ostatním dopomoci. Sám nejčastěji hovoří o intuitivní pedagogice jako o cestě, na kterou se vydal a kterou už léta studuje zejména v Německu a ve Švédsku. V této oblasti také pořádá vzdělávací kurzy - kde si lidé hlavně hrají. Stále častěji nachází fascinaci i v práci rukama a proto vyrábí speciální hrací hole, které si nacházejí své zákazníky po celé Evropě. Je též konzultantem projektu Zelená škola, jenž usiluje o šíření ekologického povědomí do slovenských škol. Petra potkáte nejčastěji na různých zážitkových setkáních s dětmi, s učitelskými kolektivy a širokou veřejností i na téma VODA - nositelka Života. Díky Inspirativnímu salónu v Prague Business Clubu máte nyní skvělou příležitost vydat se spolu s námi za poznáním jemného světa intuitivní pedagogiky.

Nejvyšší z možného

Motto: Být osamělým ptákem předpokládá patero okolností: Za prvé letět k nejvyššímu bodu, za druhé nesoužit se pro společnost - a to ani svoji vlastní, za třetí zobákem stále mířit k nebi, za čtvrté být neurčité barvy a za páté zpívat velmi potichu.
Sv. Jan z kříže Dichos de Luz y Amor.

Ve vertikálním pojetí směru hovoříme o výšině nebo hlubině. Můžeme cestovat buď směrem nahoru, což bývá doprovázeno projevy lehkosti nebo klesat dolů, což bývá spojeno s pocity tíhy. Takto jednoduše funguje i náš život, jehož skutečným indikátorem není zůstatek na účtu, ale pocit na duši. Divíte se, že měla bandička kolem pana Ratha doma, mimo milionů pod podlahou, také funkční samopal? Já ani ne, protože je jasné, že tihle lidé žili, díky svým temným a těžkým činům, ve dne v noci v obrovském napětí, protkáni skrznaskrz pocity strachu. Zatčení pro ně muselo být vlastně úlevné. Pocit na duši je přímým indikátorem stavu našeho života. Je li naší duši dobře, je lehká, protože naše činy nás prosvětlují a činí lehčími. Jsou to činy světla, vedoucí ke světelnosti. Vědomí zapisuje takovou životní zkušenost na 'hard disk' a ta se zúročuje v dalších a dalších činech světelnosti, jež k nám přicházejí z inteligentního Univerza v podobě impulzů Ducha. Taková duše nepotřebuje lifestylové časopisy, reklamu, psychologa, psychiatra, ani farmaceutický a alkoholický průmysl. Čím je duše lehčí (éteričtější), tím stoupá výš a výš a svému nositeli poskytuje postupně vhled do stále vyšších a vyšších sfér inteligentního bytí. Šplháme po svém vlastním žebříku DNA, který postupně osvětlujeme zářícími baňkami vlastních činů světla a stáváme se lehčími a pružnejšími. Máme li k tomu všemu ještě kousek štěstí, zahlédneme jednou tam nahoře nejvyšší z možného.

Cesta do volnosti

Motto: Lidé dnes přesně vědí, co má jakou cenu. Co má jakou hodnotu jim ale zásadně uniká.

Včera pozdě večer, když jsem seděl na jednom vzdělávacím meetingu u jednoho našeho klienta mi došlo, co bych nevyměnil za nic na světě. Je to možnost odejít do volnosti. Zničehonic jsem se uviděl na cestě, ze které není návratu. Už ne. Sedím v tobogánu poznání a řítím se do nepředstavitelna, jež za jízdy letmo dostává popis a stává se tak milým známem. Měl jsem v životě obrovské štěstí (za které děkuji svým spojencům) v tom, že mi nikdy nezkřížila cestu hypotéka. To je asi největší a nejspolehlivější zhouba jakékoli ke svobodě a volnosti vedoucí tvořivosti současného člověka. Dokonale vykalkulovaný, tichý a přívětivě se tvářící nástroj totálního zotročení. U něj padají všechny naše sny na držku a duše těžkne jako z olova. Za žádné pohodlí, prachy nebo jistoty světa 1.0 už bych se nedokázal nechat chytit a ochočit. Tahle hra pro mě definitivně skončila. Je to nesmírně úlevné. Už nikdy nebudu muset nikomu nic předstírat. Žádná práce, žádní (ne)přátelé, žádná sociální jistota. Jen já sám se sebou a v přímém spojení se vším živým. Jedna ku jedné, po cestě člověka poznání.

Nedávno jsem se setkal s jedním mužem, který strávil celý život ve vrcholných manažerských funkcích u mezinárodních megafirem a nyní má tesně před důchodem. Kulturálně se o něm dá říct, že je dost dobře zajištěný na poklidný zbytek života, netrápí ho žádné zásadní zdravotní neduhy, ani rodinné  trable. Z pohledu kultury absolutně splněný sen - reklama na život dokonalého člověka 1.0. A přece tomu muži něco podstatného chybí. Má v sobě obrovskou energetickou díru, která vznikla během let jeho manažerského života. Celou tu dobu totiž pracoval na obrovské ztrátě sebe - své síly - tím, že nenaplňoval svůj čas svou skutečností. Ta prázdná díra ho nyní začíná požírat a on hledá, jak ji rychle něčím smysluplným zaplnit. Nemá nic skutečného, k čemu by se mohl vrátit a z čeho čerpat sílu. Všechno tak nějak prošlo mezi prsty a na konci zbyly nějaké prachy. Za ty se dá koupit pohodlný život, ale to je asi tak všechno. Když lidé na sklonku své pouti uvidí to velké nic, co po nich zbylo (a to se týká i úspěšných podnikatelů a manažerů) začnou dělat většinou charitu. Shánět prachy pro nemocné dětičky. A hlavně o tom pořádně nahlas mluvit. Co si tím ve skutečnosti kupují je jasné. Kulturální záplatu vlastního (s)vědomí a pseudopocit užitečnosti. Už výše zmíněný muž nyní uvažuje o tom, že by rád mladým lidem začal předávat své zkušenosti o tom, že není dobré nechat se pohltit konzumem. Kruh se uzavřel.

Každý den nám jde o život, protože každý den se počítá. To jediné co má hodnotu - čas - trávíme nesmyslnými činnostmi, na jejichž konci je obrovská ztráta a nějaké prachy. Něco nám ale pak chybí. Necítíme se naplněni a obrovská prázdnota, která se před námi otevře jako černá díra (nezaměstnaní to znají jako takovu malou ochutnávku) je děsivá. Začíná jít o zdravý rozum. Dá se to řešit chlastem. Na chvíli. Nebo jinými koníčky. Taky na chvíli. Čím méně času a síly nám zbývá, tím je hlas vědomí naléhavější a volání o pomoc se stupňuje. Duše je živá, cítíme ji a neumíme si pomoct. To, o čem skutečně sníme se nám jednou zhmotní. Nedá se to obelhat, uspíšit ani nijak zmanipulovat. Dávejte si velký pozor na své sny, aby byly v souladu s vaší duší, protože jednou přijde obálka a v ní vyúčtování za váš život. Já osobně jsem se v tomto ohledu již odevzdal síle, která ovládá můj osud. Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil. Nemám myšlenky, proto (se nebojím) vidět. Ničeho se nebojím a proto si budu sám sebe pamatovat. Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný. Tedy ideální stav pro mě bude, když se na mé obálce s vyúčtováním jednou objeví 'adresát neznámý'.

Šamanská přednáška o naději v Rýmařově

Protože jste si někteří z vás stěžovali, že se o termínech veřejných akcí dozvídáte pozdě, slíbil jsem, že vás budu prostřednictvím tohoto blogu včas informovat o přednáškách a seminářích, kde se případně můžeme vidět naživo. Nejbližší termín veřejného vystoupení je úterý 12. června, kdy v Městské knohovně v Rýmařově pořádáme spolu s bratrem Vladimírem šamanskou přednášku o naději. Den nato pořádáme také šamanský workshop spojený s praktickými ukázkami šamanské práce. Více viz výše. Jste srdečně zváni.

Vzpomenout si na sebe

Motto: Vyměnil bych rok života za to, abych mohl být zase jeden den dítětem.

Absolutní divokost, nekonečná zvědavost, neomezená představivost, volné vnímání, přirozené dobro. To je výbava, se kterou jsme přišli na tento svět. Každý jeden z nás jsme přicestovali jako čarodějná bytost. Každý jeden z nás jsme díky sociálnímu ochočení o jeden nebo více komponentů z naší výbavy přišli. A teď si pracně vzpomínáme na sebe, abychom se zachytili v někdejší ryzí podobě. Lovíme se jako stopaři. Hledáme ztracenou sílu. Zacelujeme se a zpevňujeme, protože jsme si schopni na sebe vzpomenout. Na čas, kdy dobro a zlo neexistovalo, protože všechno bylo jedno. Na čas, kdy jsme byli součástí velké jednoty a díky naší celistvosti pro nás neexistovaly hranice. Na čas, kdy všechno bylo možné, protože jsme ještě nevěděli, že je něco nemožné. Na čas, kdy naše bytí bylo plné až po okraj nás samých.

Narazil jsem na zajímavý dokument BBC s názvem 'Dobří nebo zlí', který se pokouší zkoumat zdroje dobra a zla v lidských bytostech. Jak už bylo řečeno, rodíme se přirozeně jako dobru a světlu nakloněné bytosti. Co se s námi děje pak je otázkou socializace a případného stupně dehumanizace, kterého jsme každý sám v sobě schopni. Jinými slovy kdyby se třeba takový Hitler narodil do utěšenějších rodinných láskyplných poměrů, přijali ho na vídeňskou výtvarnou akademii a dovolili mu se sociálně etablovat jako úpěšnému malíři, myslím že by ho svět nepoznal jako jednu z největších lidských zrůd všech dob. I ty nejhorší nelidské zrůdnosti jsou předmětem volby lidí, kterých se týkají. Každou sekundu svého života máme na výběr. Dobro i zlo jsou v každém z nás obsaženy ve formě čisté síly - potenciálu, který čeká na své využití. My svým vlastním každodenním výběrem volíme způsob, jakému druhu síly dáme zelenou. Ten výběr není obsažen pouze v našich činech, ale také v tom, čemu přitakáme. Jdeme li např. k politickým volbám, znamená to, že do světa pouštíme démona politiky ve formě politiků, kteří nás rozdělují, straší, ovládají a ve velkém konzumují naši sílu, která mohla být využita jiným, konstruktivnějším způsobem. Nemůžeme se potom divit, že temný chuchvalec zvaný politika, který neustále podporujeme a živíme svou pozorností produkuje jednu vyšinutou osobu za druhou, a že tuto vyšinutost cítíme i sami v sobě. Přitakali jsme jí. Jsme to my sami, kdo je instaluje, drží při životě a krmí svou silou. Je v tom něco masochistického a morbidního zároveň. Je to odraz naší vlastní netvořivosti. Jen díky tomu, že jsme rezignovali na vlastní skutečnost a nedokážeme si vzpomenout na sebe jsou všechny tyhle hnusy možné. Jak říkával M. L. King: "Pamatujte, že všechno co udělal Hitler bylo legální."

Thu-Hien v Divadle Kampa

Podívejte se na video záznam setkání Jaroslava Duška s duchovní učitelkou a léčitekou Thu-Hien v Divadle Kampa dne 19. května 2012, jež si, podobně jako mnoho dalších výjimečných bytostí a hostů z jiných zemí, kteří nás mají čím obohatit, našla cestu do intimního prostoru Divadla Kampa, aby zde rozprávěla a zpívala...

Prachy jenom prachy nečekají...

Motto: Nejhorší forma otroctví je ta, kde si otroci své otroctví už ani neuvědomují.

Před nějakou dobou jsme se v Prague Business Clubu sešli v pořadu 'Inspirativní salón' na téma peníze. Nyní tedy máte příležitost se spolu s námi pokusit podívat na peníze novýma očima.

Mobile people

Žijeme v éře mobilních lidí. Vyčerpaných, vyprahlých, ustaraných, utahaných a nešťastných mobilních lidí. Krátké chvíle štěstí se dostavují jen když někoho obereme o sílu, tedy vyhrajeme nějakou další nesmyslnou krysí soutěž, protože nabídneme ještě více sebezničující poměr ceny a výkonu. Jsou jich plné kanceláře a business centra, lidí se zvláštně nepřítomným výrazem ve tváři, kteří mají pocit, že řídí svět. Ve skutečnosti se jen posouvají jako bezvědomé figurky v předem nadesignované hře, ve které se přichází o sílu a vědomí a na jejímž konci se všichni sejdou na hřbitově.

Mám pocit, že svět 1.0 byl vytvořen záměrně tak, aby co nejrychleji a nejefektivněji připravil člověka o sílu a vědomí. Odráží se to ve všem: v odcizených vztazích k sobě a ostatním, v pracovním procesu, který za to mnoho co bere jen velmi málo dává, v médiích, která neustále dokola prostřednictvím reklamy poukazují na nesmyslný ideál, v současné skleněno-betonové architektuře, která neuvěřitelně vyčerpává Ducha Člověka i jeho tělesnou schránku. Jako kdyby nás chtěl někdo držet v permanentním napětí a vsunout do nás ideu, že je špatně, jsme li na chvíli zastavení v tichu a sami se sebou. Ano, zapomněl jsem ještě na kulturní výdobytek tzv. dovolené, která ale svým způsobem geniálně zapadá do konceptu tohoto vyčerpávajícího krysího závodu.

Zažil jsem včera na vlastní kůži pocity mimozemšťanky z filmu Nádherná zelená. Šli jsme s mým synem na oběd a na ulici potkávali lidi ve zvláštně pevných a uzavřených bublinách. Obrnění proti okolní, z jejich pohledu nepřátelské kultuře, kde jim jde permanetně o krk, s mobilem na uchu, uštvaný a ustaraný výraz ve tváři, neustále něco řešili. Zachytával jsem útržky vět a věřte, šlo jen o nedůležité pracovní banality. Mobile people. Nepotřebují drába, věznitele, ani otrokáře. Zvládnou to sami. Vyšší výkon, nižší cena. Soutěž jako nástroj pokroku. Pokroku kam? A za jakou cenu? Člověk 1.0 je na pokraji svých sil, protože ztratil kontakt s Duchem. Každodenně přichází o sílu a vzdaluje se možnosti žít jako svobodná a sebe si vědomá tvořivá bytost. Reaguje na kulturální nabídky a uzpůsobuje jim svůj život. Není tvořivý, protože to po něm nejenže nikdo nevyžaduje, ale kultura dokonce tvořivost označuje za bláznovství. Člověk 1.0 chce prostě jenom tak nějak přežít a uspět v tom vyčerpávajícícm krysím závodu, aby to doklepal do velké prázdnoty, která ho čeká na konci.

Ano, je to čiré bláznovství, jež nás může zachránit od totálního vyčerpání a ztráty sebe samých. Čiré bláznovství uvěřit, že naše vlastní představivost nás nejenže uživí, ale taky obohatí na Duchu. A nejen to. Že vlastní tvorbou můžeme obohatit sebe i svět a nikomu neubude, ale naopak všem přibude. Že už nemusíme soutěžit a dobývat. Nemusíme být žraloky a tyranosaury. Nemusíme spolu bojovat. Můžeme začít spolupracovat a navazovat na sebe. Přirozená a vrozená tvořivost vědomého Člověka 2.0 je cestou ke světovému míru a bytí v rovnováze. Z pohledu člověka 1.0 nesmysl a bláznovství. Z pohledu Člověka 2.0 jediná cesta k zachování lidského druhu na Zemi. Všiml jsem si toho minulý pátek ve Vídni, která měla to obrovské štěstí, že v ní žil a pracoval umělec jméném Hundertwasser - jasně že úplný blázen - a na hradě neseděl nekrofilní technokrat, jako je tomu u nás. Tenhle blázen dokázal svou imaginací a svým uměním z kousku Vídně udělat nádherný ráj na zemi. Jeho dílo je dodnes prodchnuto živým Duchem a lidé chodí obdivovat jeho stavby a malby ne proto, že jsou to art-snobové, ale proto, že jim je v prostředí Hundertwasserovy tvorby dobře. Pozoroval jsem to na dětech i na sobě. To prostředí je živé Duchem inspirace. Cítíte se zde klidní, nabití a máte chuť tvořit. Je vám moc dobře na tom ostrově stromů, tekoucí vody, zpívajících ptáků a živého bytí. Duše zpívá, raduje se a je lehká. Proč by takhle nemohl vypadat celý svět?

Boj s temnotou

Všichni dnes mají tendenci bojovat s temnotou. Nic proti, jen mám občas pocit, že v zájmu potlačení té jejich (cizí) temnoty odhalují někteří lidé tu svou (samozřejmě spravedlivou) temnotu, která je někdy daleko horší, než ta proti které bojují. Mám rád všechno, co volí tvořivou cestu před bojem. Skutečný bojovník udělá cokoli, i nemožné, aby nemusel vstoupit do boje. Ale když do něj jednou vstoupí, uvolní se a bojuje svůj boj tak, jako by to měl být jeho poslední: Člověk si při narození s sebou přináší určité množství síly, kterou však obyčejně promrhá na světské věci a zemře tak nevědomý - nebo spíše ještě nevědomější, než se narodil. Spousta neviditelných, leč skutečných věcí pro něj neexistuje, protože nemá dost síly je vnímat, poznat, ovládat. Proto se mu také příběhy a učení čarodějů jeví jako nesmyslné bláboly. 

Bojovník však neplýtvá svou silou. Naopak ji podle starých osvědčených pravidel poznává, loví, krotí a rozmnožuje. A uspěje-li na svém lovu, stává se mužem poznání. První, co musí udělat každý, kdo chce být bojovníkem, je uspořádat svůj život tak, aby se stal přístupným síle. To především znamená zbavit se všech nesmyslných činností, dát svému životu pevný cíl, osvojit si disciplínu bez doktríny a spoustu nových zvyků, které jeho život učiní silným a neotřesitelným, aby mohl dospět k životnímu zlomu, k jakémusi čarodějnému satori - do bodu, v němž zastaví svět a nechá jej zkolabovat. K rysům bojovníka nezbytně patří osvojení si zodpovědnosti za všechny své činy, poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li to stále na zřeteli, jednám vždy tak, abych svého jednání nemusel v budoucnu litovat; abych se jednoho dne nedostal před nepřekročitelnou překážku, která je výsledkem mých minulých činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámým a nepovšimnutým, pokud nemá dobrý důvod k opaku.

Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou osobní historii - musí být stále sám sebou. Bojovník naopak utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje, kým chce být, odkud a kam jde, a ať řekne o sobě cokoli, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták a čelí pouze přítomnosti, v roli, kterou si sám vybral. Aby dal bojovník svým činům váhu, aby dokázal správně rozlišit, který čin udělat a který ne a jakou cestou se má dát, bere si před každým jednotlivým aktem za poradce smrt. Tím jeho konání nabývá pravé síly a dostává řádný směr, neboť rádce - smrt - mu říká, že život se může skončit každým okamžikem, a tento pocit dává každému bojovníkovu činu punc poslední bitvy na Zemi. Proto bojovník nemůže být ničím překvapen a zaskočen. Vše

je pro něho poslední pozemskou bitvou, a proto je vždy a všude připraven zaujmout své poslední útočiště. Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a  dočasnosti je vynikajícím rádcem. Předně nutí bojovníka, aby nic nebral příliš vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší překážkou na cestě poznání. Je nutno jej všemi prostředky vykořenit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává skutečným přínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl stále mít v sobě pokoru bojovníka, který se před každým skloní, ale nikdo jej neohne - a zároveň ovšem nikomu nedovolí, aby se před ním ohýbal. ChceIi být člověk přístupný síle, musí se naučit ji lovit. Musí se naučit rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, a udělat z ní svoji kořist. Svět se pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý řádný lovec zná praktiky a zvyky všeho, co loví, a on se musí učinit nedostupným, nepředvídatelným a musí zrušit všechny své životní rutiny, aby se sám nestal kořistí. Celá tato řada rysů muže poznání kulminuje osvojením si duše bojovníka: konečným pochopením, že to, co v životě prožíváme, nezpůsobil nikdo jiný, než my sami, že každému se vše děje jen proto, že si to sám zasloužil - je zde a v této pozici proto, že sem celý život směřoval. Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se a nechá skrze sebe jednat sílu. Spustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil, bez ohledu na cokoli. To je opuštění. Nikdo ho nepřiměje jednat proti jeho nejlepšímu soudu. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražený, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka není ze strany druhých lidí nic nepříjemného, protože v jeho duši jsou si všechny věci rovny - lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu. Gato, Učení nagualů.


S temnotou se nedá bojovat ještě větší temnotou. Jediný smysluplný způsob jak čelit temnotě je začít si být vědomý své vlastní světelnosti.

Still alive (pořád živí)

To živé dýchá, cítíte? To živé volá, slyšíte? To živé je živé, protože přichází ze živého, aby do života nateklo a položilo se. Aby každý kdo je živý ožil a do živého zapojil se. Jsme rovnocennou součástí sítě života na Zemi. Zmizí li tato síť, zmizíme i my. Jsme jedna ku jedné. Nejsme nic víc, ani nic míň. Nepotřebujeme politky, aby nám radili jak máme žít. Nepotřebujeme žádné kulturální, náboženské nebo ekonomické odkazy na to, jak vést správný život. Každý ve svém nitru přece přirozeně cítíme, co je dobré a co špatné. Nepotřebujeme žádnou vládu, správu ani žádné strachy, zbraně, nebo ochranu - ve skutečnosti nám jen zamezují přístup k životu. Nepotřebujeme nic z toho, co se dnes prezentuje jako potřebné, protože to ničí Zemi, kterou milujeme. Vše co potřebujeme je najít živý dosah na život v jeho ryzí podobě. Potřebujeme se znovunaučit pozapomenutému umění žít a být v živém spojením se vším živým na Zemi. Vše živé je připraveno nás učit a nechat se od nás učit. Sedm miliard žhnoucích lidských vědomí je připraveno na posun. Čas otroctví pominul. Navýšené vědomí otevírá novou rovinu mnohaúrovňových spojení. Stará pravidla přestávají platit. Přicházejí nová, jež sami píšeme. Čas se zhušťuje. Jsme uprostřed zázraku, který se děje. Vítej ve hře, živý a svobodný Člověče. Tvé oči jsou hvězdy, tvé srdce je brána. Tvá lehkost je klíčem k sobě samému. Přestaň se konečně bát a vítej doma.

Jaroslav Dušek: „U každé činnosti hrozí, že sklouzne k jednotvárnosti.“

Herec, režisér a v neposlední řadě také člověk s osobitým pohledem na svět Jaroslav Dušek byl hostem Martiny Kociánové a magazínu „Je jaká je“ v úterý 24. dubna v 11:00. hod.

Blažené dětství
Dětství Jaroslava Duška ovlivnilo jeho celkový pohled na svět. „Vyrostl jsem na Barrandově, v zahradě kolem překrásné vily. Poté jsme se přestěhovali na Spořilov, kde jsem začal chodit do školy. Tehdy to byl úplný kraj Prahy, hned za domem začínaly pole a luka, na kterých se dalo neustále pobíhat a vyvádět vylomeniny. V neposlední řadě jsme jezdili na Sázavu. Nejdříve pod stan a následně, do mým otcem a dědou zbudované chaty. Dodnes je tohle moje místo síly. Běhali jsme po širém okolí a hráli si hlavně na indiány. V řece, ve vodě, v lese byla ta síla, která nás neustále provázela a jsem velmi rád, že se mi povedlo nenechat se vytrhnout z tohohle mateřského prostředí,“ říká Jaroslav Dušek.

Bolestné dospívání
Studoval Filosofickou fakultu UK, obor filosofie a druhý, filmovou vědu. Poté se vrhl na Matfyz. Neminul ho ani pokus na pražské DAMU. Ani jedna studia však nedokončil. Nejvíce inklinoval k herectví. Jeho otec pracuje v Semaforu jako osvětlovač, matka jako barmanka. Oba hráli ochotnicky divadlo a tak se není čemu divit, že již v období gymnazijních studií založil spolek, pro který psal divadelní hry. V roce 1980 založil s kamarády divadlo Vizita, které úspěšně hraje dodnes. Krátce po jeho založení se mu stala zvláštní historka. „Vícekrát jsem se ptal sebe sama, proč vlastně skáču po jevišti. I nedalo mi to a zeptal jsem se na to jednou kamaráda. Ten mi odpověděl: *No ty jsi toho všeho účasten proto, abys celý obor změnil.* V tu chvíli mi došlo, že existují lidé různí a někteří jsou na světě proto, aby obor změnili. Nenechají si ukrást duši, ale naopak ji do oboru znovu vdechnou.“
U každé naší činnosti totiž hrozí, že sklouzne k jednotvárnosti a zvyšuje se pravděpodobnost vyhoření. „Myslím si, že člověk může nedopustit tuhle rutinu vyprazdňování sebe sama a udržet si živost. Proto působím v oboru jako pomatenec, který povídá divné věci. Díky postupné změně lidského vědomí všech lidí na této planetě ale dochází k tomu, že ty divné věci povídá čím dále více divných lidí,“ říká Jaroslav Dušek.

Životní filosofie
Život podle hercova nejlepšího vědomí nejde rozdělit jen tak na etapy. „Učím se žít v přítomnosti. To je úsek, který mne zajímá. Jednou mi kámen řekl: *Dej si pozor na svou verzi minulosti, na které lpíš. Ta totiž ovlivňuje budoucnost* Mohu svou minulost přetvářet, jak se mi bude hodit. Budu se snažit zapomínat na spoustu okamžiků a ostatní si přibarvovat a ohýbat k obrazu svému tak, aby byla moje budoucnost patřičně plodná. Ale pak to už nebudu já,“ říká umělec.
„Musím ale uznat, že k velkému předělu došlo v okamžiku, když přišly děti a začaly nás vyučovat tím svým způsobem. Pochopil jsem, že dítě musí být zákonitě chytřejší, než rodiče a tak jsem se začal učit já od nich. Přesto svůj život ale vnímám jako plynule se splétajících copánek. Mnoho drobných pramínků se potkává v jednom řečišti, které pokračuje bez jakýchkoliv významnějších výkrut dál,“ uzavřel Jaroslav Dušek rozhovor.

Více si ale rozhodně poslechněte sami, a to v audiozáznamu rozhovoru Jaroslava Duška s Martinou Kociánovou.

via rozhlas.cz

Iluze ovládání

To co vidíte na obrázku je nejpoužívanější tlačítko na světě. Najdete ho ve výtahu a slouží k zavírání dveří. Nedávno jsem viděl zajímavý dokumentární film o výtazích. Zabýval se jejich historií, současným vývojem i jejich možnou budoucností. Ukázal kuriózní situace, jež se lidem v souvislosti s používáním výtahů přihodily, dopodrobna popsal technické a technologické fungování výtahů a zajímavě bořil některé mýty, jež o výtazích převládají. V tom dokumentu vystupoval jeden zajímavý pán, který se strašně smál, když popisoval funkci výše zobrazeného tlačítka. Doslova řekl: "Ve skutečnosti žádná funkce není. Toto tlačítko je prázdné a nevedou od něj nikam žádné dráty. Vše řídí počítač a tohle tlačítko se do výtahů montuje jednoduše proto, aby lidi měli iluzi, že něco ovládají." Jen znovu připomínám, že hovořil o nejpoužívanějším tlačítku na světe.

Proč o tom mluvím? Protože mě pořád fascinuje, jak jednoduché je držet lidi v iluzi. Stačí namontovat prázdné tlačítko s určitým symbolem a lidé jednoduše věří, že něco ovládají. Dokonce až tak, že se z toho stane nejpoužívanější nástroj na světě. Nepřijde vám to směšné? Určitě jste si všimli, že zatkli Dr. Ratha. Pozoruhodné na tom není, že se tak stalo, protože rok 2012 je a ještě bude rokem, kdy se z 'nemožného' stává 'možné' a budou odhalena mnohá tajemství, jež měla zůstat skryta. Podobných uvolňujících a očistných událostí nás čeká ještě celá řada, a to na lokální i celosvětové úrovni. Zajímavé na tom celém je, jakou obrovskou vlnu radosti a spontánní tvořivosti to vyvolalo. Jako kdyby se v lidech spustila lavina navršených a nastřádaných hnusů, ale nevybrala si temnou stránku síly, ale tu tvořivou. Společenské uvolnění a očištění, pramenící z poznání, jak se věci doopravdy mají. Přijde mi to neuvěřitelně nadějné. Vypadá to, jako bychom se smáli sami sobě. Svojí blbosti a naivitě. David Rath byl jen jedním z prázdných a nikam nevedoucích tlačítek, jež jsme (tedy někteří z nás) při volbách všeho druhu mačkali jako zběsilí. Jenže všechno řídí někdo úplně jiný a tyhle tlačítka se do politiky montují jednoduše proto, aby lidi měli iluzi, že něco ovládají.

Je David Rath jediný svého druhu? Bohužel ne. Politika je svébytný, velice temný energetický chuchvalec, jenž přitahuje vyšinuté, násilné a sociálně narušené jedince. O tomto fenoménu existuje řada velmi zajímavých článků, knih i filmů. Mám pocit, že každý kdo si umí spočítat jedna a jedna tuší, že politici jsou ve skutečnosti jen souborem nastrčených viditelných a nikam nevedoucích tlačítek, díky kterým mají lidé při volbách pocit, že něco ovládají. Ve skutečnosti je úplně jedno, kdo volby vyhraje, protože nikdy nešlo a ani nepůjde o skutečnou volbu. Účastí v jakýchkoli volbách pouze dokola potvrzujeme stávající stav a svou bezbřehou naivitu.

Politika je jen skvěle sehrané a domluvené divadlo, kde všichni berou bokem s jediným cílem - upoutat a udržet pozornost lidí. Ano, těch lidí, kteří každé ráno vstanou a jako ovce půjdou poslušně odevzdat svůj díl životní šťávy do jedné z těch nesmyslných otrockých prací, za což dostanou jednou měsíčně 'nažrat' v podobě naprosto nedůstojné almužny, namísto toho aby tvořili a obohatili sebe i svět něčím skutečným. Lidé nemají čas být tvořiví, protože sledují politiku. Proto jsou nemocní a drží je strach. Politika je reklama na to, co lidi rozděluje a díky čemu žijí v iluzi, že něco ovládají. Ve skutečnosti ale sedí před obrovským plátnem kina ŽIVOT a prožívají cizí nesmyslné a nikam nevedoucí příběhy, zatímco jejich čas plyne a ztrácí se v nic. Všichni pracují na obrovské ztrátě. Divíte se, že totální úzkost a ztráta životní energie jsou dnes hlavním příznakem života člověka 1.0? Já ne.

Všechno je živé

Možná už jste také zaregistrovali fenomén 'zvláštních zvuků', přicházejících podle jedněch z nebe, podle druhých ze Země, jež se v poslední době začaly objevovat doslova po celé zeměkouli. Začalo to zprávou o tajemných zvucích z tibetské jeskyně, jež byly pořízeny v roce 2011.

Přelom roku 2011 a 2012 se začal plnit jednou podobnou událostí za druhou. Postupně se začaly objevovat amatérské video záznamy z celého světa, Českou republiku nevyjímaje. Při jejich shlédnutí přeletí člověku mráz po zádech, což je dobré znamení, že se pravděpodobně jedná o něco, co přesahuje okraje naší běžné existence. Četl a viděl jsem od té doby bezpočet teorií, jež se pokoušejí tento fenomén smysluplně vysvětlit. Od ryze náboženských biblických citací ze Zjevení Jana, popisujícího αποκάλυψις (apokalypsu), jíž mylně považujeme za konec světa, kde se pisatelé odvolávají na 'troubení polnic andělů', přes konspirační teorie, hovořící o reálně existujícícm americkém systému HAARP, či úlet z oblasti science-fiction jménem 'Project Blue Beam', kde se vždy jedná o centrální kontrolu vědomí (myšlení a jednání) lidí v masovém, ideálně celoplanetárním měřítku. Experti z vědecké oblasti tvrdí, že se jedná o "normální projev elektromagnetického vlnění" a že se není čeho bát. Spirituálně založení lidé hovoří o tom, že Matka Země se ozývá (pláče) kvůli tomu, jak se k ní její děti (lidé) necitlivě chovají. Fakt je, že si už dávno mocně řežeme větev pod vlastní zadnicí, uspokojivou odpověď ohledně neznámých zvuků ovšem dosud neposkytl nikdo.









Možná je na čase přestat se stoprocentně spoléhat na názory expertů všeho druhu a začít s vlastními obhlídkami a výzkumy. Co vám řeknou vaše vlastní pocity při poslechu těchto zvuků? Máte strach? Cítíte radost? Jste zaskočeni? Já osobně mám pocit, že se jedná o projev živosti. Tedy napadá mě věta: "Živé se ozývá". Stejně jako mě napadá ke kruhům v obilí: "Živé se ukazuje." Vše okolo nás je živé a permanetně připraveno s námi navázat kontakt. Je jen otázkou omezené kapacity našeho vědomí a vnímání, že toto spojení za sebe nejsme schopni navázat a začít být rovnocennou součástí sítě života na Zemi. Čím déle nám to bude trvat, tím horší následky své ignorance (tedy neznalosti, nevědomosti, neinformovanosti a nevzdělanosti) si poneseme. A tady už neplatí rozdělení na 'my' (osvícení, co víme) a 'oni' (tupí, co nevědí nic). Jsme v tom všichni pěkně pohromadě. Držím nám všem palce, protože mám pocit, že to živé se projevovalo dostatečně dlouho a dostatečně srozumitelně na to, abychom mohli zastavit a korigovat naše dosavadní lidská směřování. Vypadá to, že to živé se bude v nejbližší době ozývat ještě hlasitěji a ještě srozumitelněji, aby i těm nejtupějším z nás konečně docvaklo, že stojíme na prahu přechodu, kde kritická míra úrovně nového vědomí umožní lidstvu jako celku projít do nové dimenze bytí. Nic není jisté, všechno je možné. Ve mně osobně stále nadějně zní živá slova velkého indiánského náčelníka Seattla, pronesená prezidentovi Spojených států v roce 1855: "Snad jsme přece bratři. Uvidíme."

Peníze nebo život

Motto: "Ještě máme tajemství, které známe jenom my. Ještě máme ukrytý poklady, co jiní nevidí."

Václav Neckář

Náš život je. Anebo není. Není tím, čím bychom rádi aby byl, protože ve většině případů je tím, čím je. Náš život je čas. A čas jsou peníze, říká se. Peníze nejsou tím, čím se zdají být, protože ti kdo je nemají, tráví většinu svého času jejich získáváním. Ti kdo je mají, většinou nakonec nevědí co s nimi, protože nevědí co sami se sebou. A tak opilí nad ránem srážejí svými drahými auty bezvýznamné občany, aby si vzápětí jejich koupí potvrdili svou významnost, z nudy tvoří koupelny se samopaly na stěnách a stávají se smutnými karikaturami bývalých dravců, ulpívajících ve stojatých vodách charity na sebedůležitost, která produkuje zase jenom prachy a tedy zase jenom smutek. Vypadá to, že někde po cestě (za čím vlastně?) nám vypadl z kapsy život. Nemyslím to, co se za život vydává. Reklama na život je totálně falešná stopa ve všech svých podobách. Myslím skutečný život jedna ku jedné. Dravou tekoucí bytřinu, plnou zdraví a čarokrásného tajemství, které známe jenom my. Všechny ty čarodějné poklady, co jiní nevidí. Všichni víme, o co jsme přišli, protože jsme na ně kdysi přísahali!

Každé ráno, hned jak otevřeme oči, stojíme pokaždé před stejnou volbou - peníze nebo život. Vybíráme si peníze a ztrácíme po kapkách život. Vybíráme si život a ztrácíme dosah na peníze. Copak mezi penězi a životem musí vždycky být to spropadené 'nebo'? Nemohli bychom ho nahradit 'a' nebo 'i'? Copak neexistuje kultivované spojení mezi smysluplně naplněným bohatstvím života a skutečnou hodnotou peněz? Doopravdy věříme, že jedinou možností jsou tyhle krysí závody do nikam, které nás všechny jenom utahají a dovedou k smrti? Divím se, že kultura doposud prostřednictvím reklamy nenabízí 'nyní ještě širší výběr rakví'. Přijde vám to morbidní? A o co jiného v téhle hře jde? Je to soutěž o nejnesmyslněji prožité životy a nejblběji spotřebovanou energii. Kdo nejrychleji zabije čas, vyhrává první místo na hřbitově bezvýznamnosti. Za odměnu se o něm/ní dočteme v libovolném lifestylovém médiu.

Odpovědí na otázku 'co s tím' je tvorba. Umění představivosti, kterým nám Duch poskytuje prostor a čas pro naplnění jeho vizí. Tím nemyslím žádné prázdné obrazy v hospodě u piva o tom, coby kdyby a proč to nejde. Myslím tím skutečný tvůrčí potenciál každého individuálního člověka, který si i v té nějvětší životní a pracovní mizérii může najít nebo vytvořit svůj malý ostrov svobody, na kterém zasadí své vlastní malé tvůrčí rostlinky do své vlastní malé zahrady bohatství. Každý máme díky své představivosti dokonalý dosah na neuvěřitelné věci. Vím o čem mluvím. Tajemství skutečného bohatství života je vlastně docela jednoduché. Stačí sáhnout za okraj běžných, za prachy se prodávajících životních událostí a vytáhnout originální představy o novém typu životních událostí, jež bychom mohli nazvat jako Ducha-plné. Ty začít jen tak po svém a pro sebe kultivovat. Obyčejně, pro radost a pozorovat novýma očima Člověka 2.0 zázrak vlastního bohatého bytí.

Navždy zamilovaní

Symbolem lásky (potažmo zamilovanosti) je srdce. Ne náhodou a ne nadarmo. Srdce je totiž významné energetické centrum, kde se sbíhají všechny vysokofrekvenční impulzy, jež jsme schopni přijímat ze svého okolí a jež případně sami vysíláme. Všichni známe termíny jako 'zamilovaný blázen', 'hřeje mě z toho u srdce', 'je mi u srdce lehko/těžko', 'zlomit někomu srdce', 'bolí mě z toho u srdce', 'je to moje srdeční záležitost'. Všichni někde hluboko v sobě cítíme a víme, že srdce je daleko daleko víc, než jen - kulturálně a materialisticky nahlíženo - pumpa, mající za úkol zajistit cirkulaci krve v našem těle. Vědomí srdce jako signifikantního energetického centra - přijímače a vysílače - Člověka 2.0 přináší do života zcela novou kvalitu, odhalující naprosto nové netušené možnosti.

Vše ve známém Univerzu má základ v kmitající (pulzující) volné energii. Ta má nejrůznější projevy - ve viditelném a slyšitelném spektru se jeví jako světlo a zvuk. Pokud jste dávali ve škole alespoň malinko pozor, budete si pamatovat, že za veškerým přenosem energie stojí tzv. elektromagentické spektrum, poeticky někdy nazývané jako Maxwellova duha, jež obsahuje záření všemožných délek a jež bývá popisováno pomocí známé rovnice: elektromagnetické záření o vlnové délce λ má frekvenci f a jemu připisovaný foton má energii E. Vezmeme li to odzadu, je to čistá energie ve formě volně plujících subatomárních částic, která se pomocí určitých frekvencí dostává k přijímači (Člověku), jenž pokud je (srdcem) naladěn na správnou vlnovou délku (frekvenci vysílání Celku), zachytí energii v její čisté podobě. Zde má pak Člověk jedinečnou příležitost prožít hluboký, harmonický, zdravý a přirozený SOULAD bytí s Celkem.

Co na tento vědecký popis říkají šamani? Už staří toltéčtí čarodějové věděli, že 'vesmír hraje nádhernou hudbu' a že je ta hudba nesmírně léčivá, protože upomíná a navrací k přirozené harmonii. Všechny hudební nástroje obsahují kus takového vesmíru a je li nástroj v rukou vědomého Člověka, a je li správně naladěn, má potenciál léčit. Sami šamani se stávají takovým nástrojem, protože svým zpěvem napravují a spojují lidské i jiné bytosti se zapomenutými a poškozenými částmi jich samých. Díky tomuto šamansko-vědeckému poznání můžeme dnes bez obav pozorovat volně plující energii v jeji čisté podobě, uspořádanou díky specifickým frekvencím do nádherných harmonizujících a léčivých obrazců, projevujících se ve spektru světla jako tzv. crop fields (což jsou vpodstatě otisky čisté energie do materie Země) a ve spektru zvuku známých jako tzv. 'kymatické obrazce', díky kterým jsme dnes už jen krok od toho porozumět například řeči delfínů - otázka ovšem je, chceme li slyšet, co by nám delfíni vzkázali. Podívejte se na fascinující video, ve kterém Evan Grant představuje vědu a umění s názvem "kymatika". Kymatika je proces zviditelnění zvukových vln, který je užitečný pro analýzu komplexních zvuků (např. řeč delfínů), a který zároveň vytváří složité a krásné vzory, a pusťe si skladbu 'Binary for Fukushima', obsahující 'magickou' vlnovou délku theta, které bývají připisovány fantastické léčebné účinky - hovoří se o ní jako o 'opraváři' lidské DNA.





Ovšem zpátky k lidskému srdci. Každý, kdo jste byli někdy v životě skutečně zamilovaní víte, že jste se dotkli nečeho naprosto výjimečného. Nepotřebovali jste jíst, spát, nic nebyl problém. Prostě jste přirozeně byli a čas tekl svým tempem a vy jste jím byli naplněni až po okraj. Přáli jste všemu a vše přálo vám. Svět byl krásný, barevný, voňavý a prozářený světlem bez ohledu na počasí nebo politickou situaci. Nemuseli jste nic a mohli jste všechno. Problém nastal, když jste tento pocit začali chtít natrvalo vlastnit a pokusili jste se ho transformovat do vztahu. Tehdy do hry vstoupilo vaše falešné (kulturální) já a to velké a úžasné se začalo pomalu vytrácet pod nánosem sociální rutiny. Postupně jste se vrátili zpět do staré známé oddělenosti od Celku, protože jste ztratili spojení. To je celé. Zamilovat se totiž znamená doslova 'naladit se' na správnou vlnovou délku a frekvenci vysílání Celku. Každý Člověk je přijímač, permanetně připravený naladit se na čistou frekvenci Univerza, které hraje nádhernou hudbu. To velkolepé a krásné - tedy láska ve své čisté podobě - je tam pořád a permanentně připraveno pro každého v neomezeném množství. Zajímavé je, že díky určitým lidem, které v životě potkáme a do kterých se zamilujeme, získáváme krátkodobou možnost - takovou ochutnávku - toho, co Univerzum nabízí v bezedné míře.

Kulturálně vzato jsme to celé vůbec nepochopili a proto máme kolem lásky tolik úzkosti a tragédií. Viníme ostatní z toho jak nám je, děláme scény na téma 'už mě nemiluješ' a jsme si jistí, že 'sami jsme přece udělali maximum a přesto to zase nějak nevyšlo'. Udělali jsme si z toho obrovský byznys ve formě manželských poraden, seriálů o vztazích, poraden v lifestylových časopisech a dramatických černých kronik v bulváru. Nic není vzdálenější tomu byť jen zavadit o možnost se znovu zamilovat. Nabídka kultury v tomto ohledu dramaticky selhává a ponechává naše srdce prázdná a vyprahlá. Nezabírají ani antidepresiva. V tom obrovském pseudopestrém kolotoči kulturální nabídky jsme totiž zcela opomněli na jeden základní vztah a to je vztah k sobě samému. A zde se dostáváme k druhému podstatnému aspektu lidského srdce, které není jen přijímačem,

který 'bere', ale taky vysílačem, který 'dává'. A co dává, to dostává. Co dostává, to dál kultivuje a znovudává. Co nedá, nedostane. Na co se zaměří, to k sobě přitáhne. Co k sobě přitáhne, to žije. Co žije, to cítí. Je to čistá láska nebo bezedné zoufalství, plné kulturálních frustrací? Můžeme být navždy zamilovaní a nepotřebujeme k tomu jinou lidskou bytost, kterou bychom mohli vlastnit nebo omezit její projevy citů na nás samé. To co ve skutečnosti potřebujeme je začít být sami sebou, být u sebe a být pro sebe. Začít zkoumat, tvořit, hrát si a sdílet všechno to, co nás doopravdy baví, tedy to, co děláme s láskou. Tím obohatíme svět o nové originální vlastní umění, díky kterému se budeme moci naladit na správnou vlnovou délku vysílání Univerza. To nám přinese přirozený hluboký a harmonický soulad s Celkem, i permanentní přístup k neomezenému zdroji lásky v její čisté podobě. Rádio Univerzum prý vysílá na kmitočtu 528 Hz.

Přeji šťastné ladění!