Motto: Klameme sebe i ostatní, abychom na světě nemuseli pokud možno nic měnit. A to i v případě, kdy vinou stavu světa trpíme. Naše záliba v zachování stavu věcí je stejně škodlivá, jako těžko potlačitelná.
Po celém světě najdeme lidi, kteří sami sobě škodí. Volí kandidáty, kteří je připraví o živobytí, podporují diktátory, kteří šlapou po jejich svobodách, do úmoru pracují pro firmy, kterým na nich nezáleží. Chovají se jako hrdina románu George Orwella 1984 Winston Smith, který překonal sám sebe a začal mít rád svého ničitele Velkého bratra.
Proč se tak vysoký podíl lidí chová proti svým základním zájmům a podporuje systém, který je poškozuje? Proč je něco tak paradoxního tak dokonale funkční? Protože to v mnoha ohledech vyhovuje naší přirozenosti, nabízí neveselou odpověď současné evoluční a sociální psychologie i neurovědy. Na začátek bychom se měli seznámit s teorií kognitivní disonance, jednou z nejrobustnějších teorií sociální psychologie v posledních šedesáti letech. Současní neurovědci vám dokonce přímo ukážou, které části vašeho mozku za to mohou (stejně jako vám mohou ukázat jiné části mozku, které v nás vytváří za specificky lidský druh ochraňující stupidity, jemuž se říká optimismus).
Samotná teorie je elegantně prostá: jestliže máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vzájemně vylučují, není nám dobře. A budeme se proto snažit, aby se nám udělalo lépe.
Rozporné myšlenky se přitom mohou týkat čehokoliv. Našich postojů, víry, našeho vlastního chování, faktů, které jsou v rozporu s tím, co si myslíme, jak se chováme, co nebo koho máme rádi. Uděláme možné a nemožné, abychom se svého nepříjemného pocitu zbavili, takže změníme své postoje, prožívání i chování tak, abychom se dostali – bez ohledu na skutečnost – do rovnováhy, chcete-li do harmonie sami se sebou.
Právě proto naprosté selhání předpovědi, která plyne z libovolného druhu víry, u velkého podílu věřících víru posílí (a to tím víc, čím byla víra hlubší). Proto na lidi čemukoli hluboce věřící neplatí jakkoli racionální argumentace. Říká se tomu racionalizace. Je květem v ohromné zahradě neformálních logických klamů, jimiž šidíme a zavádíme jak sebe sami, tak své bližní.
Stejné je to i s naším přesvědčením o společnosti. Jsme rádi, když je nám po většinu dne a noci dobře, jsme neradi, jestliže je tomu opačně. Ospravedlňování systému lidem privilegovaným i neprivilegovaným sníží míru úzkosti a nejistoty a přispěje k lepší náladě, neboť konejší.
Počet lidí "dole", kteří brání systém, jenž jim objektivně ubližuje, je snad proto podstatně vyšší, než by se zdálo. Tito zastánci vlastního neštěstí se chovají na pohled nelogicky: často favorizují příslušníky favorizovaných skupin, které považují za "lepší".
V porovnání s kritiky systémů z neprivilegovaných skupin mívají jeho zastánci nižší míru sebeúcty a jejich vztah k příslušníkům vlastní skupiny bývá ambivalentní. Příslušníci privilegovaných skupin ovšem jejich preferenci nesdílejí a dávají přednost příslušníkům vlastních skupin.
Lidé tak nejen rádi věří, že je systém, v němž žijí, spravedlivý a legitimní. Lidé chtějí věřit, že je takový, a to bez ohledu na jeho do očí bijící selhání.
Mohou si za to sami
Víru ve spravedlivý svět, křiklavě zpochybněnou každodenní skutečnosti, posiluje obviňování nebo zlehčování obětí nespravedlnosti: "Vždyť si za to můžou sami!" Lidé často "sockám" přisuzují záporné vlastnosti právě proto, aby odvrátili vinu od systému. Ti, kteří "uspěli a jsou za vodou" jsou lidé správní. Lidé, kteří neuspěli, si za to mohou sami. Tyhle rozšířené představy jsou doplňkem mýtů "chudý, leč šťastný" nebo "chudý, ale poctivý".
Podle psychologických studií konzervativci vykládají sociální problémy (zločin, bída, nebo tragikomická epidemie obezity) obvykle nedostatkem osobní odpovědnosti a kontroly, nízkou inteligencí a malou schopností zvládat problémy. Stejně jako literární postavy představující zlé boháče ospravedlňují systém obviňováním obětí.
Dodejme, že liberálové se chovají podobně schematicky, jen do jisté míry opačně. Bývají přesvědčeni, že za vznik a udržování bídy odpovídají sociální vztahy a jsou přesvědčeni, že lidé je nejsou s to kontrolovat, stejně jako nejsou schopni kontrolovat prostředí, s nímž se potýkají. Oběti neobviňují, víru v legitimitu systému si udržují vymýšlením "strategií", které by ho měly vylepšit.
Obě skupiny mají něco společné: za správných okolností jsou ochotni bránit systém. U liberálů a centristů ochota k tomuto chování rostla, když byli vystaveni komplementárnímu stereotypu "chudý, leč šťastný / bohatý, leč ničemný". Vliv nedoplňujících se stereotypů "chudý a nešťastný" ji neovlivnil.
U konzervativců to bylo naopak: míra, se kterou systém bránili, stoupla, jakmile byli vystaveni stereotypům "chudý a nešťastný", respektive "bohatý a šťastný".
Vidíme to jednoduše!
Stereotypy nám v našem hledání smíření se světem vůbec velmi pomáhají. Podle vědců jsou druhem přesvědčení o vlastnostech a chování lidských skupin včetně představ o tom, jak a proč tyto vlastnosti vznikly i jak se uplatňují a projevují. Jsou to naše představy skutečných i iluzorních, kladně i záporně vyznívajících rozdílů mezi jednotlivými lidmi a lidskými skupinami.
Jejich existence má svou logiku. Stereotypy zjednodušují zpracovávání informací, například tím, že je automatizují. Šetří tím duševní námahu. Naše stereotypní reakce jsou nevědomé, automatické, spotřeba energie minimální. Díky stereotypům můžeme snáz dosáhnout kýženého klidu.
Lze to ukázat i názorně. Jestliže jsou lidé vystaveni komplementárním stereotypům "chudý, nicméně šťastný" a "bohatý, nicméně nešťastný", respektive "chudý, ale poctivý" a "bohatý, leč nepoctivý", pak roste míra, se kterou ospravedlňují systém. Vše je v pořádku, účastnící pokusu se projevují spokojeně.
Jestliže jsou vystaveni nekomplementárním stereotypům typu "chudý a nešťastný" a "bohatý a šťastný", mají lidé pocit, že to je se spravedlností systému nahnuté. Objeví se pocit, že je něco v nepořádku, a lidé jsou tedy nespokojení. Myšlení, které neužívá stereotypy je daleko namáhavější než myšlení, které si jimi pomáhá.
Blud rozumu a vzdělání
K našemu nepochopení přispívá i přesvědčení, že člověk je tvor racionální. Získali jsme jej díky antické tradici a je to omyl stejně tragický jako komický. Podobá se osvícenskému bludu tvrdícímu, že lidé budou lepší, budou-li vzdělanější. Vzdělání může učinit lidi vzdělanější. Lepší však jen někdy, jindy je udělá horší.
Ve skutečnosti je člověk bytost vysoce citová. Myslí magicky a v rámci jeho emotivity mu lze do mysli vložit téměř cokoli (cynici užívají pojem nabulíkovat). Nedokáže například racionálně vážit rizika. Ďábel, kterého lidé znají, jim připadá méně hrozivý než ten, kterého neznají.
Nemůžeme dnes například ospravedlňování systému, pocit bezmoci a otupělou lhostejnost vysvětlovat masovou stupiditou (což je něco docela jiného než hloupost) a kombinací hédonismu, vtloukaného do lidí reklamou a propagandou s následným strachem z nezaměstnanosti, navíc při vysoké a masové zadluženosti díky půjčkám a hypotékám "splňujícím sny" (teď a hned!)?
Spolehlivou oporou není ani paměť. Zpracovávání i výklad informací ovlivňují i cíle, o které nám jde, dejme tomu představa "spravedlivé a přehledné společnosti s jasnými pravidly chování". Jde o fenomén tzv. výběrové paměti. Lépe si pamatujeme a vybavujeme informace, které vyhovují naší snaze o ospravedlnění systému než informace opačné.
Bez ohledu na skutečnost považují lidé hájící status quo alespoň některé představitele moci za lidi vysoce inteligentní a odpovědné. Experiment ukázal, jak si lidé, vedení snahou obhájit současný stav věcí, vybavují důvody nerovnosti jako přesvědčivější, než bylo zadání. "Vybaví si" legitimní zdůvodnění i tam, kde žádné důvody uvedeny nebyly, nebo byly uvedeny důvody liché.
Nám se to líbí
Některým také nespravedlnost vyhovuje. Ve společnosti je asi jedno procento plně vyvinutých psychopatů Hareovy klasifikace (Robert Hare vyvinul PCL-R dotazník na hodnocení psychopatie, pozn. red). Ještě podstatně větší je podíl deprivantů, čili psychopatů "neúplných", "nekriminálních". V tom smyslu, že se za své činy dostávají do vězení jen vzácně. Častou jsou mocensky a ekonomicky vysoce úspěšní.
Podíl těchto lidí, jejichž životní alfou a omegou je moc, je ve špičkách všech mocenských hierarchií vyšší než v populacích kontrolních. "Jestliže se narodí psychopat v nižší socioekonomické vrstvě, nastupuje do vězení. Jestliže se narodí ve vyšší, nastupuje na práva nebo business school," praví okřídlený výrok.
Mutatis mutandis
Velmi nespravedlivý systém časem skončí. Někdy za lidsky nepředstavitelnou cenu, vzácně sametově vznikne jiný systém, jehož distribuce moci a majetku je podobně nebo více nespravedlivá. Přitom se nový systém (někdy) může technicky a vědecky rozvinout do větší dokonalosti a složitosti než ten předchozí.
Pak máme pocit pokroku. Nicméně těžiště problému, to znamená příliš nerovnoměrná distribuce moci a majetku, zůstane. Proč lidé nedokážou svůj systém změnit na něco rovnoměrnějšího (ale ne zcela), spravedlivějšího a méně nebezpečného? Odpověď je zdánlivě prostá: protože uchování statu quo je niterný cíl, vědomý i nevědomý. Jakmile se nějaký sociální systém ustaví a upevní, lidé ho chrání.
Stará zkušenost říká: jakoukoli krutovládu lidé snášejí lépe než anarchii. Krutovláda, která není zcela iracionální, dává pocit "pravidel". Budu-li je respektovat, přežiji. Prožívání statu quo, který si lidé dokáží niterně ospravedlnit, jim dá daleko menší duševní námahu než prožívání nejistoty.
Opět je to evolučně pochopitelné. Naděje na přežití sevřených lidských skupin byla vyšší než u skupin volnějších. Platí-li tato úvaha, pak máme za předpokladu převažujícího vlivu mužů v lidských skupinách hierarchické mocenské schéma společnosti "v genech".
Dostaneme se z toho – jako druh, nebo aspoň jako skupina, dejme tomu národ – vůbec někdy? Možné to je. Lidé nejsou jen hříčky fyzikálních sil, mohou myslet a jednat.
Pravda, fakta biologické evoluce nezmění. Teoreticky však mohou nejdřív pochopit a pak věci změnit k lepšímu. To však chce odvahu a schopnost altruisticky trestat: to znamená potrestat parazity ve jménu svých bližních za cenu vlastní oběti.
Komu se do toho chce? Čekají všichni, až to za ně někdo zařídí?
Je tohle chování důsledkem negativního výběru genů - mozků - osobností, který v této zemi probíhá dejme tomu od 18. 1. 1409, tedy dne vydání Dekretu kutnohorského?
Autor: František Koukolík
via idnes.cz
