Seš nástroj, kterým protéká božská energie

Každý má možnost v sobě najít něco, co ho přesahuje. Ať už tomu říkáme Bůh, energie, duch, nebo jinak. S Petrem Václavkem si v dalším dílu povídáme právě o duchovnu. O jeho cestě ze zamlžených sudet přes úspěšného kreativce a stavitele rizikových podniků až ke studiu šamanství. Jakou roli hrála v Petrově duchovní cestě psychedelika? Proč považuje církve za škatulky a žijeme jen ve svém stínu? Na konci dojde i na sv. Františka z Assisi. A uslyšíte i Petrova psa Lišku. :) Poslechněte si mystický rozhovor. Slova, která při něm visí ve vzduchu, možná dostanou smysl až při delším rozjímání.

Spiritual Talks: Kittchen [Jakub König]

Poslechněte si podcastový rozhovor s Jakubem Königem, známým též jako Kittchen o jeho hledání a nalezení směru v životě, plném sebepoznávání.

Přinese Bitcoin světový mír?

O Bitcoinu jste se donedávna dočetli především jako o 'rychlé cestě k zbohatnutí', zatímco teď hlavně v souvislosti s 'obrovským propadem' a 'masivními ztrátami', případně 'koncem krypta'. Je tomu ve skutečnosti tak? Mluví se o něm totiž i jako o 'prostředku nastolení světového míru', nebo 'digitálním zlatu'. Kdy, jak a proč vznikl Bitcoin a jaká je jeho filozofie? Jaký by mohl mohl mít dopad na světový mír? O tom všem se dočtete v tomto postu.

Tvůrce Bitcoinu Satoshi Nakamoto věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Koneckonců, na Zemi je jen jedna Mona Lisa, jen určitý omezený počet Picassů a omezená zásoba zlata. Možná si dokonce ještě někteří z vás pamatujete dobu, kdy byly dokonce i československé bankovy "kryté zlatem" Státní banky československé. Jednalo se o tzv. "zlatý standard", kdy používané bankovky v oběhu zastupovaly zlato a byly za zlato směnitelné. Zlatý standard byl měnový systém, v němž byla hodnota měny nebo papírových peněz přímo vázána na zlato. Zlatý standard se používal k určení hodnoty měny. V současné době ho ale nepoužívá žádná vláda na světě a člověka napadne, čím jsou dnes papírové bankovky vlastně kryty? Jakou reprezentují hodnotu?

Všechny měny světa jsou dnes součástí tzv. fiat systému (výraz "fiat" je odvozen z latinského fieri, což znamená svévolný akt nebo nařízení). Jedná se o měnový systém, v němž je hodnota měn v konečném důsledku založena čistě na vládním nařízení. Dnes máme tedy poprvé v historii situaci, kdy jsou všechny měny penězi pouze proto, že to říká zákon. Žádná z nich nemá žádnou vnitřní hodnotu, ani není kryta žádnými rezervami, jako je zlato. A nejen to, většina peněz je dnes bezhotovostních (virtuální čísla na účtech bank), jež jsou tvořena zejména poskytováním úvěrů - zjednošueně řečeno lze tedy říct, že fiat peníze jsou dnes kryty dluhem. Čím více toho banky rozpůjčují, tím více bezhotovostních peněz existuje v oběhu a vytvořené peníze jsou kryty slibem dlužníků půjčky splatit.

Pozn. V dubnu 2022 vykázal meziroční pokles hodnoty české koruny mínus 16 %, přičemž se spekuluje, že je to ve skutečnosti daleko víc.

Pojďme si to shrnout. Fiat měna jako je např. česká koruna je fyzickým prostředkem směny, reprezentovaným mincemi a bankovkami s neomezeným přísunem, který si vláda vydává a dodává do oběhu podle potřeby, přičemž vše je centralizováno a kontrolováno zákonem a bankami. Hodnota měny se odvíjí od ceny na trhu a regulací centrální banky, což je v přímém protikladu s ideou tvůrce bitcoinu Satoshi Nakamoty, jenž věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Bitcoin je totiž naopak výhradně digitálním prostředkem směny, reprezentovaným jedním privátním a jedním veřejným kusem kódu, jenž má omezenou nabídku (proto se o něm někdy hovoří jako o tzv. digitálním zlatu), produkují ho počítače, je decentralizovaný (nemá ho pod kontrolou žádná vláda, ani instituce) a jeho hodnota je tvořena výhradně nabídkou a poptávkou.

Bitcoin mění pravidla hry

Pokud je nějaké osobě, skupině nebo vládě svěřeno nastavení peněžní zásoby jako je tomu u měny fiat, musí jí být svěřena také důvěra v to, že s ní nebude nikdo manipulovat (hahaha). Bitcoin je decentralizovaný a nepotřebuje takovou důvěru - nikdo ho nemá pod kontrolou a nikomu není třeba v tomto smyslu nijak věřit. Protože bitcoin není kontrolován žádnou osobou ani skupinou, existují naopak přísná konsenzuální pravidla pro to, kolik bitcoinu se vytvoří a jak se uvolní. Když Satoshi Nakamoto vytvořil bitcoin, stanovil přísný limit počtu bitcoinů, které mohou kdy existovat. Nikdy nebude existovat více než 21 milionů bitcoinů. Tento limit, známý jako hard cap, je zakódován ve zdrojovém kódu bitcoinu a je vynucován uzly v síti. Proč ale Satoshi Nakamoto zvolil právě toto číslo? Satoshi uvažoval, že pokud by 21 milionů mincí používala určitá část světové ekonomiky, 0,001 BTC (1 mBTC) by mohl mít hodnotu přibližně 1 €. Tato předpověď se naplnila již v roce 2013, kdy bitcoin poprvé prolomil cenovou hranici 1 000 €. Ačkoli Satoshi přirovnává cenu bitcoinu k euru, jednoduchá matematika naznačuje, že měl možná mnohem větší vizi - což lépe vysvětluje, proč byla zvolena maximální hodnota 21 milionů. V době vzniku bitcoinu činila celosvětová peněžní zásoba přibližně 21 bilionů dolarů. Tento údaj, známý jako peněžní zásoba M1, se skládá z celkové hodnoty všech fyzických peněz na světě, včetně hotovosti, mincí, cestovních šeků a dalších. Pokud by se bitcoin stal jedinou světovou měnou - a nahradil by všechny ty, z nichž se skládá údaj M1 - pak by každý BTC měl hodnotu 1 milion dolarů. Protože v každém bitcoinu je 100 milionů satoshi, hodnota každého satoshi by tak činila 0,01 USD. Skutečnost, že se tato čísla tak těsně shodují, by byla pozoruhodnou náhodou, pokud by nešlo o záměr. Je tedy omezení nabídky bitcoinu filozofickým gestem, nebo výsledkem neúprosné matematické logiky? To ví jen Satoshi Nakamoto - a ten (nebo ta) to neřekne.

Omezená nabídka bitcoinů je obrovskou výhodou. Díky ní je kryptoměna vzácná, což teoreticky zajišťuje, že si její hodnota udrží stabilní růst po mnoho let. Z tohoto důvodu se bitcoinu často říká "digitální zlato"; protože stejně jako zlata existuje jen určité množství bitcoinů. Omezením maximální nabídky a zpomalením rychlosti vzniku nových bitcoinů Satoshi zamýšlel, aby každá jednotlivá jednotka bitcoinu (známá jako satoshi) časem získala na hodnotě. Mimochodem, v prvních měsících existence bitcoinu vytěžil zakladatel Satoshi Nakamoto, jehož identita je neznámá, až 1,1 milionu bitcoinů - obrovské jmění, které dodnes zůstává nedotčeno. V červnu 2021 by Satoshiho zásoba Bitcoinů měla hodnotu přes 40 miliard dolarů; při historickém maximu bitcoinu na úrovni 64 000 dolarů by měla hodnotu 71 miliard dolarů, což by Satoshiho zařadilo mezi nejbohatší lidi na světě. V současné době je v oběhu 19 084 968,75 BTC (z 21 milionů), což je necelých 91 % a pro vytěžení je stále k dispozici 1,915,031.3 BTC při denním tempu 900 BTC, přičemž konec těžby se odhaduje na rok 2140.

Skutečná hodnota Bitcoinu

Jaká je ale vlastně skutečná hodnota bitcoinu a je doopravdy na konci s dechem? Je čas se ho definitivně zbavit? Ve chvíli, kdy vzniká tento post je jeho hodnota na úrovni 471,359 Kč a ano, proti listopadu 2021, kdy to bylo 1,346,820 korun je to obrovský propad. Je mi upřímně líto všech, kdo v listopadu 2021 investovali své těžce nabyté fiat peníze s vidinou rychlého zbohatnutí. O tom totiž podle mě bitcoin vůbec není. Nebo je, ale jen pro pár šťastlivců, kteří chytnou vlnu a následně se vyfotí na instagram se svým novým lambem. To je v pořádku a přejme jim to. Bitcoin je ale o něčem daleko hlubším a podstatnějším, a na jeho cenu (nebo spíš hodnotu) je třeba se dívat v širších a hlubších souvislotech, a především v delších cyklech, které jsou spojeny s tzv. půlením. Při takovémhle pohledu (viz obrázek níže) zjistíte, že se vlastně vůbec nic neděje, vše je v normálu a pokud někdo 30. června napíše, že 'bitcoin by podle odborníků mohl v roce 2022 dosáhnout 100 000 dolarů', tak by vlastně mohl dít coela klidně pravdu. Takže rada rozhodně zní: "HOLD". ))

Jak souvisí Bitcoin se světovým mírem

New York Tribune, 4. prosince 1921: Henry Ford v deníku předkládá svou myšlenku v článku s názvem "Ford by nahradil zlato energetickou měnou a zastavil války", ve kterém hovoří o vybudování "největší elektrárny na světě" a vytvoření nového měnového systému založeného na "jednotkách energie". Ford, který v roce 1903 založil společnost Ford Motor Company, v článku dále uvádí: "V rámci systému energetické měny by standardem bylo určité množství energie vynaložené za jednu hodinu, které by se rovnalo jednomu dolaru. Jde prostě o to, abychom mysleli a počítali v jiných termínech, než jaké nám stanovila mezinárodní bankovní skupina, na kterou jsme si tak zvykli, že si myslíme, že jiný žádoucí standard neexistuje." Nejenže by Fordova energetická měna byla kryta energií měřenou v kilowatthodinách (kWh), ale také uvažoval o tom, že by tato měna "byla vydávána pouze v určitém konkrétním množství a za určitým účelem". Ačkoli Ford nikdy nedokázal prosadit svou vizi plně kryté měny, bitcoin po sto letech tuto myšlenku zřejmě potvrdil. Od roku 2009 bylo vytěženo více než 19 milionu BTC prostřednictvím energeticky náročného procesu těžby, který vyžaduje, aby počítače řešily stále složitější matematické problémy. Tato těžba typu proof-of-work vyvolala silnou kritiku kvůli údajnému dopadu na životní prostředí - což je krátkozraké tvrzení, které ignoruje schopnost bitcoinu urychlit přechod na obnovitelné zdroje energie.

O vztahu mezi zlatem a válkou Ford vysvětluje: "Základním zlem zlata ve vztahu k válce je skutečnost, že je možné ho ovládat. Zlomte kontrolu a zastavte válku." Někteří z nejhorlivějších zastánců bitcoinu věří, že principy zdravých peněz v této kryptoměně by mohly odstranit války tím, že by se snížila schopnost státu financovat konflikty prostřednictvím inflace. Zatímco zlatý standard ztěžuje vládám nafukování měny, "mezinárodní bankéři", jak vysvětlil Ford, kontrolovali většinu zásob zlata. Tento proces kontroly a hromadění drahých komodit umožnil finančním elitám vytvořit aktivní trh s penězi, kterému se v době války dařilo. Vždy se vědělo, že Henry Ford předběhl svou dobu, ale také on uvažoval o konceptu, který je velmi podobný tomu, který je popsán v bílé knize o bitcoinu. Ford měl dokonce naplánované místo, kde měl tuto myšlenku odstartovat, a to na přehradě Muscle Shoals Dam. Fordův článek o energetické měně v New York Tribune si bere na mušku nejen bankéře, ale obviňuje i zlato. "Když to analyzujete, je to velmi jednoduché," zdůraznil Ford. "Příčinou všech válek je zlato. Ukážeme světu dvě věci, zaprvé proveditelnost, zadruhé vhodnost vytlačení zlata jako základu měny a nahrazení jeho místa nepomíjivým přírodním bohatstvím světa. Téměř všichni na světě, kromě novin a bankéřů, uznávají, že civilizace vstoupila do nové éry. Noviny to nevidí a mezinárodní bankéři to vidět nechtějí - znamenalo by to změny ve světových financích a bankéři se změnám vždy brání." Dalo by se říci, že dnes se většina transakcí provádí převážně prostřednictvím databází bankovního systému. V mnoha ohledech tedy Ford dosáhl svého, protože mocní v podstatě nahradili zlato nekrytým fiatem. Fiat je však na hony vzdálen měně kryté vzácnými zdroji a energií, o které Ford kdysi dávno snil.

Buckminster Fuller, americký architekt, teoretik systémů, autor, designér, vynálezce, filozof a futurista, jenž je autorem výroku: "Věci nezměníte tak, že budete bojovat s existující realitou. Abyste něco změnili, vytvořte nový model, který učiní existující model zastaralým," přinesl v roce 1981 ve své knize 'Critical Path' relevantní tezi: "V tomto vesmírně jednotném, pro celé lidstvo společném systému energetických hodnot budou náklady vyjádřeny v kilowatthodinách, watthodinách a watt-sekundách práce. Kilowatthodiny se stanou základním kritériem kalkulace nákladů na produkci komplexu metabolických zapojení pro každou funkci nebo položku. Toto jednotné oceňování energie nahradí všechny divoce se měnící, názorově vyhraněné a vrcholně mocensky manipulovatelné peněžní systémy na světě. Časově-energetický světový účetní systém odstraní všechny nerovnosti, k nimž nyní dochází v souvislosti s arbitersky manévrovatelnou mezinárodní přepravou zboží a bankéři vymyšlenou mezinárodní obchodní bilancí vrcholné ekonomické moci. Odstraní všechny záludné bankovní operace a trhy s cennými papíry, které využívají všech dnes fungujících rozdílů v časových pásmech po celém světě, a to vše bez vědomí dvou miliard lidí, kteří spí. Světová energetická síť bude zodpovědná za rychlý zánik 150 národností planety Země. Nyní máme 150 superadmirálů, kteří se všichni snaží velet stejné lodi, aby se vydala různými směry, což má za následek, že loď se točí v kruhu a nikam se nedostane. Těchto 150 národů působí jako 150 krevních sraženin, které blokují tok recirkulujícího provozu nezbytného pro realizaci vědecké revoluce v oblasti designu."

Existuje hluboké přesvědčení, že přechod k jednotné měně, založené na energii by ukončil války. Národy by teoreticky mohly postupně zrušit svůj jaderný arzenál a zaměřit jeho potenciál na těžbu a získání jednotné měny, založené na konsenzuálním protokolu. Vlastně by se dalo říct, že bitcoin už takovou jednotnou energetickou měnou, kterou si Ford a Fuller představovali, je, jen si to většina lidí zatím jen neuvědomuje. Energetické zdroje všeho druhu jsou rozprostřeny po celé planetě a vytvoření rovných podmínek, na základě kterých všichni hrají podle stejných pravidel, díky kterým získají bitcoiny, by mohlo vést k lepším a mírovějším výsledkům.

Uvědoměním si vlastní temnoty prosvítíte celý vesmír

Světlo prosvěcuje temnotu a temnota pohlcuje světlo. Jedno bez druhého si lze jen těžko představit. Lze dojít ke světlu jinak než skrz temnotu? A naopak, je bílá zářicí nicota sestrou nekonečné temné prázdnoty, protože jedna potenciuje a zároveň hubí druhou? Je toto jen jiným popisem šivovského principu "jednou rukou tvořím a druhou bořím", protože jedno bez druhého nemůže existovat? Upíráme li svůj duchovní zrak na jednu stránku existence, přicházíme o možnost uvidět za zrak - bod, kde se obě esenciální kvality dotknou a zastaví uprostřed temnoty a světla. Bod, kde se na malou chvíli dokonale smísí vše do Jediného. Ticho uprostřed hromu. Letmý záškub nekonečně plynoucí nicoty, který se v oka mžiku otevře a vyplivne nového člověka. Trvá to jen záchvěv teď a tady a přece na to často nestačí celý život.

Konečně jsem se rozhodl uchopit meč a rozseknout jím temný stín, ve kterém dlí líná část mého vědomí, vyčerpaně se plahočícího za jinými temnými stíny v nekonečně se opakujícím koloběhu vzájemně se podporujících utrpení...

Dokud můj život držela pohromadě alespoň zbytková síla malty toho, čemu říkáme společnost, dotud jsem věřil, že jsem. Měl jsem pro to dokonce i nějaké důkazy, které mě ubezpečovaly o tom, že jsem, a dokonce, že jsem někdo. Den, kdy z vašeho života zmízí základní kámen, který z něj činí to, čím je, je zároveň i dnem, kdy si - chtě nechtě - budete nuceni uvědomit svou vlastní temnotu. Ne temnotu - polaritu, na které jste dobří nebo zlí; ne své laskavé versus sobecké chování a už vůbec ne něco jako životní úspěchy či prohry. Vše, čeho jste dosáhli i to, co jste fakt v životě posrali se milosrdně scvrkne do malého děsivého NIC. A věřte mi, že o tomhle vás neučili na žádném víkendovém ezo semináři s karimatkama v safe zóně vzájemně se podporujících adeptů osvícení. Mluvím tady o UVĚDOMĚNÍ si vlastního nekonečně hlubokého a neznámého NIC. Nekonečné temnoty, nad kterou visí naše životy, jež silou vůle směřují naše zraky jinam. Padnout do ní je děsivá představa. Bojovat s ní, je ještě děsivější. Objemout ji? Milovat ji? Nemožné!

Představte si, co zbude, když se zebe oloupete všechny vrstvy společnosti. Žádní rodiče, žádné děti, žádní přátelé, žádný stát, žádný společenský řád, žádné prohry ani úspěchy. Ždáná láska, ani nenávist (tedy to, co za ně považujeme). NIC. Představte si to nic, co zbyde. Proti tomu je ďábel, smrt nebo chudoba nedělní škola. A přece jsou mezi námi vynikající lidské bytosti, které jdou takové výzvě naproti. Na tři roky, tři měsíce a tři dny, přinejmenším, se v ústraní noří do hlubin vědomí o pár kapkách vody a troše drobtů z chleba, zavření v jeskyni dnem a nocí zastavují ten šíleně rychlý rytmus, ze kterého jsou všichni už na pokraji globálního šílenství. Zastavují a potenciují bod spojení k Jednotě.

Podle C.G. Junga se člověk nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si uvědomí temnotu. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, procitá. Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat. A dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.

Amen.

Nejlepší lék na rakovinu je mít zdravé vztahy

Co nás udržuje šťastné a zdravé během toho jak procházíme životem? Pokud si myslíte, že je to sláva a peníze, nejste sami - podle psychiatra a ředitele Harvardské studie rozvoje dospělých a vedoucího jedné z nejkomplexnějších dlouhodobých studií v historii Roberta Waldingera, jste ale na omylu. V rámci své 75 let trvající výzkumné studie o vývoji dospělých dospěl k bezprecedentním údajům o opravdovém zdroji štěstí a spokojenosti.

A co tedy tvoří podstatu skutečného hlubokého štěstí v našich životech? Dobrý život je postaven především na dobrých vztazích. Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této pětasedmdesátileté studie, je tato:

Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 5)

A proč umělci

už nemalují květiny?

Jednou z kdysi slavných, ale dnes skoro zapomenutých zahradnických postav byl Ivan Vladimirovič Mičurin, který proslul pokusy s ovocnými dřevinami a léčivými rostlinami. V roce 1903 se mu podařilo zkřížit planou sibiřskou hrušku z Usurijského kraje s francouzskou odrůdou. O jedenáct let později mohl s uspokojením konstatovat, že nová odrůda má dobrou chuť a zvládne i mrazy -36° C. Mičurin podobně jako v Kalifornii Luther Burbank sbíral divoké rostliny i staré odrůdy, křížil je a snažil se vypěstovat nové druhy, které by mohly růst i v suchých či horských podmínkách. Myslím, že se k jejich téměř uměleckému dílu ještě budeme vracet, i když se neustále objevují nové geneticky modifikované druhy užitkových rostlin. Mnoho tradičních vyšlechtěných odrůd totiž téměř nepotřebuje ošetřování.

V českém prostředí má podobný význam i osud jako Mičurin či Burbank zahradník Jan Böhm, který v malém jihočeském městečku Blatná pěstoval růže. Ocenění a uznání získával na těch nejprestižnějších mezinárodních výstavách. V Blatné každoročně rozkvétalo až milion růží. Böhm se s Mičurinem seznámil patrně přes svého otce nejpozději v roce 1923, kdy od něj získal zásilku růží. Oběma šlechtitelům se přitom nejednalo jen o květy, ale také o jedlé plody s vysokým obsahem vitamínů či s listy, ze kterých se daly připravit léčivé čaje. O několik let později přivezl Böhmovi od Mičurina sovětský velvyslanec 200 druhů a odrůd ovocných stromů s prosbou, aby vyzkoušel, jak budou snášet středoevropské klima. Mnohé druhy přežily i těžkou zimu 1928/29, kdy nejnižší teploty dosáhly až – 42° C. Ve válečných letech se věnoval i šlechtění a křížení různých rostlin jako potravin. Böhmovo zahradnictví bylo v roce 1948 znárodněno a většina odrůd zanikla jako mnoho dobrých a prospěšných věcí té doby.

Zlatou dobu českého a moravského zahradnictví je možné vymezit dvěma stoletími mezi rokem 1752, kdy Marie Terezie vydala zahradnický řád a rokem 1948, kdy došlo ke znárodnění velkých soukromých podniků. Přesto se i po druhé světové válce zahradnictví věnovaly statisíce lidí a řada pomologických a šlechtitelských institucí. Mnozí z nich nepřečkali globalizační úder, kdy se načas zdálo, že je lacinější potraviny odněkud dovést, než si je sám vypěstovat. Jak vypadala péče o ovocné stromy, je nejlépe vidět z nařízení císaře Františka I. (1768-1835), který nařídil svým schönbrunnským zahradníkům, aby zdarma dodávali rouby do vrchnostenských zahrad. Odtud putovaly vyšlechtěné odrůdy k učitelům a farářům a od nich do venkovských sadů.

Již v první třetině 19. století byla nabídka kvalitních ovocných odrůd obrovská. Na druhé ovocné výstavě v Brně v roce 1834, kterou navštívila i císařská rodina, bylo vystaveno 456 odrůd jablek, 227 odrůd hrušní, 29 odrůd broskví a další ovoce, které se rychle šířilo do všech koutů monarchie. Přesto je skoro neuvěřitelné, že v roce 1856 rostlo podle výkazů statku Uherský Brod na jeho území víc jak 13 tisíc stromů, v Radějově kolem 40 tisíc stromů, z nichž mnohé byly starší jak sto let, a ve Veselí nad Moravou bylo napočítáno asi 15 tisíc stromů!

V současnosti procházíme nějakým civilizačním procesem, během kterého získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je pěstování květin a teoretickým zbytkem čtení poezie. Pokud bychom z pohledu zahrádek chtěli definovat největší rozdíl mezi tradičním a současným uměním, tak by spočíval v tom, že už skoro nikdo z velkých umělců nekreslí kytice, které skoro pět století bývaly klasickým námětem vysokého umění. Stopy této citlivosti se vytrácí někde u Emila Noldeho či Odilona Redona a to zhruba v době, kdy se stále víc začíná uplatňovat dálková doprava ovoce a zeleniny.

Pokud v dalších desetiletích nadále poroste systémová nezaměstnanost, která se projevuje tím, že nová pracovní místa již nevznikají, protože nejsou zapotřebí, tak navrhuji:

- Pozemkovou reformu, která nezaměstnaným bezzemkům přidělí, alespoň tam, kde to půjde, pozemek k obdělávání. Zvláštní podpora by náležela např. včelařům. Přiměřená mzda by byla podle pracovní iniciativy odstupňována. Municipality by neměly prodávat pozemky, protože se v budoucnosti budou hodit.

- Bezplatné či laciné rozdělování roubů a semen vyšlechtěných odrůd, které nemusí mít maximální výnosy, ale jsou odolné proti škůdcům a klimatickým změnám.

- Půda bez vody ztrácí smysl, proto je zapotřebí starat se o vodní zdroje a zadržování vody v krajině.

Chudý impresionista

maluje zeleninu,

bohatší květiny.

Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.

Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.

Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.

Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.

Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.

Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.

Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.

České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.

Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Nové vědecké porozumění Psylocibinu

Courtesy of timewheel.net

Motto: Neexistují přiměřená slova, která by mohla charakterizovat stav, když jste pod vlivem hub. Jak popsat člověku, který se narodil slepý, co to znamená vidět?

Výzkumník a spisovatel Graham Hancock, jehož vystoupení o magických a vizionářských rostlinách, které podle něj sehrály významnou roli v "probuzení" a rozvoji lidského vědomí spadajícího do období před cca. 30-40 tis. lety, stálo organizátorům prestižní konference TEDx Whitechapel za kompletní zákaz a cenzuru. Na jeho pozoruhodné vystoupení se můžete podívat zde. Graham Hancock přinesl, mimo jiné, také revoluční ideu, týkající se nové role vizionářských rostlin v 21. století. Doslova uvádí, že nastal čas nárokovat si tu část průzkumu a rozvoje vlastního vědomí, kde nám dosud v cestě stály dnes už poněkud zastaralé a často nesmyslně paranoidní zákazy v podobě zákonů a trestů. Ve svém vystoupení doslova říká, že probíhá válka o vědomí a je v rukou každého z nás, jak se postaráme o jeho růst a rozvoj, protože skutečný globální posun probíhá výhradně díky posunu ve vědomí každého jednotlivce.

Jednou z posvátných rostlin naší kultury jsou odpradávna magické houby - lysohlávky. Lysohlávek je známo více než padesát druhů. Jen málo posvátných rostlin se těší takové úctě a vážnosti jako mexické houby, Aztéky označované jako teonanacatl – božské tělo – a používané jen při nejvýznamnějších obřadech. Indiáni o nich mluvili i jako o »květech« či »drobných kvítkách«. I přes toto něžné pojmenování měly houby podobný úděl jako peyotl. Pro evropské církevní představitele byly obzvlášť urážlivé a ze všech sil se snažili jejich náboženské používání vymýtit. Ve své represivní činnosti byli natolik úspěšní, že se jim podařilo zahnat celý kult do neproniknutelného tajemství, jež se otevřelo až na konci třicátých let minulého století, kdy se podařilo získat první dva druhy posvátných hub.

Také v Evropském kontextu má užívání vizionářských rostlin dlouhou a bohatou historii. Např. podle toxikologa Jaroslava Klána z Ústavu soudního lékařství a toxikologie už „švédští vojáci a Norové ve středověku před bojem žvýkali muchomůrku červenou, aby byli neohroženější. Obyvatelé mnohých dalekých sibiřských oblastí ji dodnes užívají, když dojde vodka. A ani v Čechách její požívání nebylo žádnou výjimkou, Šumavští dřevorubci ji žvýkali taky poměrně často. Na podzim nasušili, v zimě zvlhčili vodou, udělali kuličky a ty polkli. Prý byli výkonnější v těžké práci. Naši předci postupovali v dávkování metodou pokusu a omylu. Středověké čarodějnice například vyráběly extrakt mastí z blínu, durmanu a rulíku, někdy i mandragory, po nichž se jim zdálo, že létají. Co se týká LSD, kdysi jsme si ho, ještě za socialismu, vyrobili v laboratoři a měli jsme podobné příznaky jako jeho objevitel Hoffman. Ten okusil účinky při cestě domů na kole, u mě to bylo stejné. Účinky byly víceméně příjemné."

Komunistické Československo se dokonce v 60. a 70. letech stalo nevídaně významných producentem syntetického LSD a tehdejší klinicky prováděné výzkumy odstartovaly doslova globální myšlenkovou revoluci, sahající až do dnešních dnů. Podívejte se zde na skvělý dokumentární film Pavla Křemena o tom, jak se komunistické Československo stalo světovou velmocí ve výrobě LSD.

Ale zpět k dávnější historii. Jochen Garz uvádí ve své knize 'Veselé houby', že je udivující, že národům na americkém kontinentě bylo známo výrazně více přírodních produktů, způsobujících změnu vědomí, než kolik jich lze prokázat u starých kultur Evropy a Asie. Existence podstatně menšího množství rostlin shalucinogenním působením v Evropě se botanicky nedá nijak zdůvodnit. Zato stále se zvyšující počet evropských druhů hub obsahujících psilocybin, které byly objeveny teprve s posledních letech, dokazuje, že bohatství naší psychotropní mykoflory je srovnatelné s ostatními zeměmi. Na základě objevu, že muchomůrka červená je na Sibiři využívána jako psychotropní látka, došli vědci k závěru, že tomu tak v minulosti bylo i v Evropě. Při intoxikacích v Evropě nikdy nenastaly tak intenzivní halucinace, jaké vznikaly u sibiřských kmenů po požití tohoto druhu. Z toho lze usuzovat, že obyvatelé Evropy v minulosti mnohem více ovlivňovaly výrazné halucinační účinky jednotlivých druhů rodu /Psilocybe a jejich příbuzných, než stavy po požití muchomůrky červené, tak často připomínající delirium, i s jejich vedlejšími účinky a častou ztrátou vědomí. Následující svědectví o znalosti psychotropních hub v Evropě lze tedy spíše považovat za informace týkající se hub rodu Psilocybe než muchomůrky červené.

Ve středověké Evropě bylo například konopí nesmírně ceněno jako lék a zprávy o jeho používání sahají až do starověkého Řecka. Léčitelé rozlišovali mezi pěstěným a plevelným konopím. Pěstěné konopí bylo předepisováno k celé škále nemocí, plevelné se používalo jen k léčení uzlin a lipomů. Používání konopí v domorodém léčitelství má nepochybně svůj původ v jeho psychotropních a halucinogenních účincích, které primitivní člověk, neustále hledající nové zdroje potravin, zcela jistě objevil. Mohl tak vstoupit do vyšších sfér bytí, odpoutat svou duši, komunikovat se světem bohů, a je možné, že tak konopí stálo i u zrodu prvního náboženství. O něco později už ale inkvizice krutě řádila ve valpských údolích Valcamonica, Valtrompia a Valtellina v provincii Brescia a Sandrio v severní Itálii. Množství knih podává zprávu o tom, že v této oblasti bylo upáleno nesčetné množství čarodějnic. Literatura se zmiňuje i o tom, že se čarodějnice nejčastěji setkávaly na „Monte del Tonale“, ve výšce 2000 m nad mořem. Terénní průzkumy udávají, že lilkovité rostliny, takřečené „čarodějné býlí“, v těchto výškách již nerostou a také muchomůrka se zde vyskytuje zřídka. Naproti tomu tu na horských loukách lze na podzim nalézt kilogramy Psilocybe semilanceata. Zdá se tedy pravděpodobné, že tento druh hub sehrál ve zmíněném historickém období důležitou roli jako psychotropní látka. Je zajímavé, že stejně jako ve středověkých zprávách o čarodějnických praktikách jsou také při působení psilocybinu typickým příznakem představy o létání. Ve víru ideologického rozdělování moci mezi křesťanstvím a přežívajícími přírodními náboženstvími zmizelo v Evropě vlivem útlaku a vymýcení nositelů jiných kultur mnoho pradávných znalostí, včetně dřívějšího použití rostlina hub, působících dočasnou změnu vědomí. V nordických pramenech se často hovoří o „zaslepení očí“ severských válečníků berserků. Po tom co byli berserkové nordickým právem zakázáni, ve 12. století zcela vymizeli.

Skalní kresby ze severní Evropy, ještě o 2000 let starší než zprávy o bersercích, stejně jako bronzové nádoby ze stejné doby, zobrazují houby, a to často ve společnosti zoomorfních bytostí. Tyto pozůstatky jednoho kultu hub, který zanikl v rané době železné spolu s mnoha životními zvyklostmi tehdejšího obyvatelstva, vypovídají o dávné historii užívání psychotropních hub v severní Evropě.
Velký lékař a botanik Clusius (1525-1609) našel v Uhrách „bolond gombu“, houbu s německým názvem „houba bláznů“. Užívala se na venkově a léčitelé z ní připravovali nápoje lásky. Z téže doby pocházejí zmínky o této houbě také ze Slovenska. John Parkinson se ve svém „Theatricum Botanicum“ (1640) zmiňuje o analogické „foolish mushroom“, kterou blíže popisuje z Anglie. V Rakousku se o pomatených lidech říká, že „snědli bláznivé houbičky“.

Tyto útržkovité historické prameny nedávají možnost jednoznačného určení tehdy používaných druhů hub. Vzhledem k místům výskytu přicházejí jako druhy vúvahu především Psilocybe semilanceata a Psilocybe Bohemica. Nápadné je, že se všechna tato svědectví zmiňují pouze o tom, že tyto houby vyvolávají stavy, někdy velmi výrazné, které připomínají schizofrenii. Nikdy se v těchto pramenech nevyskytuje kladné ocenění jako u mexických Indiánů. Účinky působení hub jsou stále srovnávány s příznaky duševních nemocí. Rozdílné hodnocení lze nejpravděpodobněji vysvětlit na základě pojmů mykofilie a mykofobie, které poprvé definovali R.G. Wasson a jeho žena. Podle Wassona se tradiční vztah národů k houbám dělí na dvě skupiny, kde naproti vyložené anglické nechuti k houbám (mykofobie) stojí obliba v houbách (mykofilie), známá například ze slovanských zemí.

Houby, které jsou vidět růst, jsou pouhou částí - plodnicí (karpoforou), která produkuje výtrusy (spory). Vegetativní část jakékoliv houby, tj. část, která pohlcuje z půdy živiny a přivádí je do plodnice, je jemnou vláknitou strukturou vytvářející se pod zemí. Ta se nazývá podhoubím (myceliem) houby a jednotlivým vláknům se říká hyfy. Mycelium je jakousi materiální schránkou pro kolektivní vědomí houby. Může pokrýt nezměrnou plochu, růst po tisíce let a mít mnohem více propojení než lidský mozek.

. . .

Doposud nám byly všechny přírodní rostliny, měnící vědomí podsouvány jako něco "ďábelského", "nezdravého", případně "kriminálního". Pochopitelně, chce se říci, protože s jejich akceptováním vpouštíme do reality výrazný prvek neznáma, díky kterému se otevírá široký prostor pro nové možnosti, jež mohou změnit (a pravděpodobně změní) současný globální mýtus lidstva na zemi. Americká věda se s magickými houbami do značné míry rozešla v 60-tých letech, kdy se z užívání hub stala masová záležitost. Státní úřady pod brutálním nátlakem náboženských lobby zakazovaly jednu „drogu“ za druhou a odnesly to pochopitelně i houby. Ruce pryč pak musela následně dát i věda. Zůstává nad tím rozum stát. Co jiného, než masová konzumace by mělo stimulovat široký základní výzkum? Psilocybin je méně „jedovatý“ než kofein, vyjádřeno v LD50. Dokonce mnohem méně. Nezpůsobuje fyziologickou závislost a tolerance vůči němu snadno vzniká a zase stejně snadno odeznívá. Postupně získávanou zkušeností běžných rekreačních uživatelů se ukázalo, že užívání psilocybinu dokonce účinkuje proti jiným závislostem. Proč jsou tedy magické houby i nadále ilegální? Vše ukazuje na to, že stejně jako u řady jiných psychoaktivních látek je jediným ultimátním důvodem monopol náboženství na dosahování spirituálních prožitků.

V naší zemi roste několik druhů halucinogenních lysohlávek. U konzumentů se po jejich požití objevují stavy změněného vědomí. Podle Střediska prevence a léčby drogových závislostí Drop In, vyvolávají lysohlávky u konzumentů euforii, úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou "usměrnitelnou" aktivitu. Také se objevují zdvořilost a uhlazené chování, různé barevné vize bez úzkostí, které experimentátoři komentují slovy: "Je to, jako když se dívám na barevnou filmovou operetu." Konzumenti mívají pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových souvislostí, deformace tváří a osob. Barvy nabývají krásných, teplých, pastelových odstínů, jsou vzájemně sladěny "jako obrazy impresionistů".

Co se týče popisu účinků na psychiku, jsou slova nedostatečná. Hned na úvod je však třeba korigovat médii často opakovanou báchorku, že rozjaření uživatelé si myslí, že dokáží létat, a chtějí to vyzkoušet v praxi, pochopitelně s tragickými následky. Ve skutečnosti jsou létací představy spíš ojedinělým jevem než pravidlem a jejich povaha je poněkud komplikovanější. Je také docela dobře možné, že právě povrchní líčení v médiích působí jako samonaplňující se proroctví – když o nich člověk přemýšlí pod vlivem, může dojít k podivným závěrům a pokušení vyzkoušet, není-li na tom létání přeci jen něco pravdy, může být silné. Navíc – zdaleka ne každý z té hrstky nešťastníků, kteří pod vlivem hub z okna či mostu opravdu skočili, chtěl létat. Je stejně dobře možné, že někteří spíš nesnesli tíhu toho, co jim houbové vize prozradily.

Tvrzení, že houby prostě jen zlepšují náladu či ztrátu pudu sebezáchovy, naznačuje nevědomost, i když zní z úst mykologa. „Rozšíření vědomí“ je mnohem výstižnější termín pro popis stavu zhoubované mysli než otrava či halucinace, a přesto tomu, kdo to nezažil, mnoho neřekne. Co se týče halucinací, v případě běžných dávek jde hlavně o barvité vizualizace při zavřených očích (nejlépe v tichu a za tmy). Při očích otevřených je okolí vnímáno ve změněné, a přitom jakoby skutečnější a zřetelnější podobě. Člověk si všímá detailů, které je v běžném stavu naučen ignorovat, a vidí vzory i tam, kde by si jich předtím nevšiml. Změněné vnímání je však jen jednou stranou zážitku. Účinek na psychiku je hluboký až religiózní a do obrovské míry závisí na setu (stavu mysli a osobnosti uživatele) a settingu (prostředí zážitku). Zobecňování je spíš na škodu.

Je pravdou, že takový zážitek může (ale také nemusí) změnit osobnost uživatele a vést s postupem času až ke změně jeho hodnotového systému. Vyzkoušíte-li magické houby ve větším než malém množství, ten zážitek s vámi zůstane napořád a už nikdy se ho nezbavíte. Proto si první houbový výlet pořádně rozmyslete.

Houby boří jistoty a snad kvůli tomu se jich většinová společnost tolik bojí.

Houby samotné z vás neudělají lepšího člověka. Při vhodném způsobu užití mohou pomoci lépe pochopit sebe sama, zatímco v opačném případě naopak prohloubit psychické potíže. Nepřehánějte to s nimi. Fyzická závislost sice u tohoto typu drog nehrozí, ale nezájem o „normální život“ může působit potíže. A většina z nás není Terrence McKenna, který dokázal z přírodních psychedelik udělat středobod svého života a zároveň se úspěšně zapojit do společnosti.



Ve volném čase právě překládám a otitulkovávám dokumentární film s názvem 'Nové porozumění - věda psyolcibinu', který snad z magických hub pomůže sejmout stigma sahající až někam do středověku. Dokument mapuje nové vědecké poznání a porozumění Psilocybinu jako terapie pro terminálně nemocné onkologické pacienty, kterým pomáhá najít mír a pokojně odejít z tohoto světa a zároveň se také zaobírá jeho možným přínosem pro duchovní rozvoj lidské populace. V duchovně nabité klinické studii je psilocybin zastoupen jako účinná látka lysohlávek a Nové chápání zkoumá jeho terapeutický potenciál. Získáním letmého pohledu do stavů bytí, které existují mimo obvyklou denní realitu a jež vedou k osobnímu a duchovnímu růstu, jsou tito pacienti v rámci studie s psilocybinem zastiženi ve stavu úžasu. S tím, jak je jejich účinek okamžitý a jak pozitivní dopad má na tyto osoby, je zřejmé, že ve správném kontextu by měly být k dispozici tyto druhy léčby co nejdříve zlegalizovány pro běžné použití.


Tweet

Alchymie záměru

Umění být si vědom a z něj vyplývající umění záměru přímo souvisí s čarodějným vysvětlením světa. Podle čarodějů žít znamená být si vědom. A čarodějové k tomu užívají celé tělo a části vědomí a smyslů, které jsou mimo dosah a uvědomění si běžného člověka.

Záměr můžeme definovat jako "věc určení; cíl nebo plán". Ačkoli se zdá, že záměr je daleko silnější a komplexnější, než jakákoli jeho definice, je nejzákladnějším elementem, jenž spouští odpověď hmoty na vaše nejhlubší přání a touhy. Je to zjednodušená energie, která se projevuje ve hmotě. Je alchymický a má schopnost manipulovat integritu cíle. Záměr lze považovat za formu magie, která se rozvíjí uvnitř a manifestuje prostřednictvím vnějšího fyzického výkonu. Je to mocný pocit, jenž může být skrytý uvnitř slov a činů. Lid mu denně padá za oběť, ať už prostřednictvím umění, reklamy, literatury, politických projevů nebo prodejních aktivit - zdá se, že nikdy nenahlížíme pod povrch, abychom uviděli zdroj a kořeny záměru. Jakmile pochopíte kořeny záměru, můžete pochopit i cíle.

Zamyslete se hluboce nad tím, co říkáte, a jak to říkáte. Samotný tón vaší řeči může někdy prozradit mnohé o povaze předmětu vaší řeči. Záměr si vždy najde způsob, jak se projevit v rozhovoru, chování a činech. Existují prvky, které lze číst, abyste plně pochopili, proč se něco objevilo ve vašem životě a bytostně se vás to dotýká. Pečlivě poslouchejte (zaměřte se na) tón jednotlivce, protože ten se velmi podobá kymatice [vizualizace zvuku]. Je vědecky dokázáno, že tón může ovlivnit hmotu, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova.

Ovšem užití této síly není samoúčelné, nýbrž vede k tomu, aby bojovník pochopil, poznal a uskutečnil jakýsi kosmický Záměr či Cestu a tomu podřídil svoji cestu a svůj záměr.

Často komunikujeme pocity, které se snažíme různě ukrýt pod slova nebo tělesná gesta, přesto však máme tendenci odhalovat jejich pravdivou podstatu prostřednictvím energie, kterou manifestujeme navenek. Tak jako kouzelník, se můžete pokusit skrýt trik rychlým pohybem nebo menším rozptýlením, přesto však pro ty, kdož jsou si vědomi triku, nezůstane nic skryto.

Naučte se milovat a zapojit své srdce do zacílení záměru a jeho uzemnění. Pokud o tom budete příliš moc přemýšlet, jen se postavíte proti svým bližním a budete porovnávat svou kvalitu života s jejich. To je vnitřní dialog, do jehož oblaku se zahalujeme - máme tendenci chtít to, co mají jiní lidé pro uspokojení chvilkového štěstí, ale to je všechno dočasné. Musíme se pustit těchto impulsů a tužeb, a nechat průchod věcem, které budou mít dlouhodobý dopad na celkovou kvalitu života.

Celým učením a celým životem bojovníka prolíná - tu více tu méně - strach. Strach je hlavní hybnou silou v životě čaroděje. Od počátku do konce. Je to právě tím, že od začátku je učedníkova pozornost záměrně obracena na děsivou stranu světa, tedy na onu destruktivní, predátorskou část. Je to zcela pochopitelné, neboť v nauce Nagualů není nikdo, ke komu by se dalo obrátit s prosbou o pomoc, milost nebo vykoupení. Není kde hledat útěchu či útočiště. Čarodějové tedy s obratností a moudrostí sobě vlastní přetváří strach v motor svého snažení.

Svět je nádherné místo, a lidstvo je velmi zvláštní element, jenž mění naše krajiny k vytvoření umělého prostředí, k jehož konzumaci jsme následně vedeni. Otrávili jsme si půdu pod nohama v domění, že budeme pokračovat sami individuálně. Záměrem bylo, aby se náš život stal lepším v bezprostředním okamžiku, bez pochopení toho, jaký to bude mít vliv na budoucí generace. Budoucnost se projevuje v našich záměrech v tomto okamžiku. Nechte, aby vás vedlo vaše srdce, a pochopte, že jsme všichni kouzelníci, kteří uřívají jazyka a pohybu k tomu, aby zamaskovali sami sebe. My všichni máme uvnitř sílu, která je s to proměnit naše životní prostředí. Naš záměr je mocný nástroj, jímž přeměňujeme hmotu kolem nás. Nejsou to objekty naší touhy, jež musíme honit, ale záměr který vysíláme.


Tweet

Cesta z temné noci duše

Už z časového sledu evoluce vyplývá jistá konkurence mezi starším citovým mozkem (limbický mozek) a novějším přemýšlivým mozkem (neokortex): Limbický mozek tu byl dřív a určoval - stejně jako určuje u většiny živočichů i dnes - chování ve vztahu ke světu. Neokortex, velký mozek, je v nejdoslovnějším smyslu čerstvým povýšencem a postupně zvyšoval svou vlastní důležitost, aby na sebe nakonec strhl veškerou moc a vládl zcela samostatně. Nyní však mnohé naznačuje, že nám tato samostatnost zdravotně příliš neprospívá. Především proto, že starší střední mozek tu válku zřejmě jednou vzdá a rezignuje na spolupráci nebo v akci naprostého zoufalství náhle převezme velení regimentu se všemi svými nabalenými a nahromaděnými nároky, což pak například nazýváme depresí.

Právě úplná převaha intelektu nás zavede do krize, například když člověk tohoto typu s odpovídajícím syndromem důležitosti získá vysoký krevní tlak a o překot se žene k srdečnímu infarktu. Ale také úplná dominance emocionálního mozku může být velmi nepříjemná, jak nám ukazují stavy permanentního strachu a návaly paniky a jak nám ukazuje také deprese. První situaci bychom mohli označit jako přehnanou, druhou jako dětinskou. Na duševní úrovni by rivalita mozků, jež nás přivádí do nerovnováhy, mohla odpovídat našemu pocitu neštěstí. Pokud jsou oba mozky zharmonizovány a pokud v obojím smyslu dobře spolupracují, daří se i nám celkově dobře a vnímáme tuto harmonii. Moderně vyjádřeno: Jsme v proudu. Skutečně můžeme vycházet z toho, že náš mozek má jakýsi druh zabudované nebo přinesené inklinace ponořit se do tohoto proudu.

Navenek se harmonický proud zračí v našem obličeji - v našem úsměvu. Pravým znamením je však pouze onen úsměv, který není vytvářen pouze ústy, nýbrž který především září z očí. Při řízené meditaci je již starou zkušeností, že úsměv, který roste z hlubin očí, vyústí velmi rychle v příjemný a veskrze uspokojivý stav uvolnění. A na druhou stranu, každý ví, že úsměv je již na samotném počátku života klíčem dítěte k srdcím jeho rodičů. Spirituální hledající sní o úsměvu Buddhy, který rovněž vyjadřuje tento proud v bytí.

Deprese zdůrazňuje, jak moc je náš současný stav vzdálen od úsměvu Buddhy, od onoho úsměvu, který pramení z hlubin našich očí a který vlastně vychází přímo z našeho srdce. Když tedy úsměv, jak se domnívá David Servan-Schreiber, přináší harmonizaci spolupráce obou mozků, může se stát tento nejpůvodnější a nejjednodušší mimický vzor nejen dobrým lékem, ale také skvělým preventivním prostředkem.

Kdo kráčí světem s úsměvem, s vnitřním úsměvem stejně jako s úsměvem navenek, najde harmonický vztah se světem i se sebou samotným neporovnatelně rychleji. Když již ovšem člověk v důsledku své deprese vypadl z harmonie, nedokáže mu již úsměv, který je v tomto případě obvykle spíše násilný a křečovitý, nabídnout potřebnou záchranu. Ještě předtím je však častý úsměv z vlastního srdce popřípadě z hlubin vlastních očí rozhodně skvělou možností, jak zůstat v rovnováze a tím i zdráv - zejména když jej procvičujeme a rituálně kultivujeme v meditaci.

V buddhistické tradici existuje velmi jednoduché a objasňující cvičení, jedná se o takzvanou meditaci Uppekha. Uppekha znamená duševní vyrovnanost či lhostejnost. Ústřední myšlenkou tu je sedění v naprostém klidu a se zavřenýma očima po dobu půl hodiny a naslouchání svému nitru, abychom se stali uvědomělými svědky oněch pocitů a nálad, které stoupají samy od sebe zevnitř, aniž by za ně nesl odpovědnost někdo jiný než my sami. V józe známe velmi podobné cvičení s názvem vipásana. Když budeme toto cvičení provozovat každodenně po dobu několika týdnů a když mu budeme věnovat vždy alespoň tuto půlhodinku, budeme mít čím dál menší sklony projektovat své nálady na druhé lidi. Kdybychom tento postoj dokázali protáhnout na celý den, bylo by to samozřejmě ideální. Meditace Uppekha je tedy skvělým cvičením, s jehož pomocí si můžeme lépe uvědomovat sami sebe, naučíme se rozpoznávat hru vlastních projekcí a prohlédneme ji.
- Rüdiger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše


Tweet

Ženy češou vlákna

Zatímco muži (si myslí, že) vyrážejí v zahrocení vpřed, aby dobyli svět, ženy v tichu a na hloubce trpělivě češou a spojují jedno vlákno s druhým. Rukama hladí vzniklou látku. Tak ženy spřádají svým mužům jejich osud. Proto ta všeobecná posedlost žen látkou.

[A teď mluvím jazykem kvantové fyziky.]


Tweet

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 4)

Přežije ten, kdo má

brambory, zelí a cibuli

Přítel Jan Rybář rodem z divokých a chladných Beskyd mi vyprávěl o své tetě, která z výnosu celkem nevelkého pozemku dokázala živit deset dětí. Základem byly brambory. Pěstovala je ve třech postupně dozrávajících odrůdách – rané, podzimní a brambory určené ke skladování na zimu. Česká a moravská kuchyně znala desítky slaných i sladkých receptů na jídla z brambor. Každý kraj měl například své bramborové placky, do kterých se mohlo zapékat zelí, houby či polevy z hutného hruškového sirupu.

Další základní plodinou bylo zelí a cibule. Zelí se podobně jako ostatní druhy zeleniny např. květák či dokonce mladé révové listy kvasilo na zimu. Mléčné kvašení se bylo nejspíš od hlubokého pravěku praktikováno mezi Německem, Polskem, Bulharskem až kamsi do Mongolska, Číny a Koreje. Každá zdravá jednoduchá kuchyně budoucnosti se bez něj neobejde. Zelí se krouhalo a nakládalo do keramických soudků. Mnoho lidí to dělá dodnes. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

K této minimalistické kombinaci je nutné přičíst jablka, česnek a pak něco sladkého – nejspíš sušené hrušky, anebo téměř univerzálně rozšířená švestková povidla. Součástí jídelníčku býval tmavý chléb, máslo, vajíčka a vepřové sádlo či slanina. Výčet by nebyl úplný bez nějakého druhu kořalky vyráběné nejčastěji ze švestek. Byl to lék, který doplňoval prostou stravu. Na této dietě lidé žili a těžce pracovali celé roky. Dvě důležité plodiny však bylo nutné vypěstovat ve větším měřítku na poli – obilí, nejčastěji pšenici a žito – a luštěniny jako byl hrách či čočka. Stará česká kuchyně byla založená na různých druzích hrachu podobně jako země Blízkého východu pracují s různými druhy čočky. Na většině českých zahrádek nechyběly kedlubny, mrkev, salát, ředkvičky, kopr (ten už od hlubokého pravěku), a ještě nedávno i růžičková kapusta a květák.

Tuto základní sestavu je možné do nekonečna doplňovat o různou zeleninu, koření, houby, byliny a lesní plody. Dřív k ní patřilo i technické konopí, len a ovčí příze na látky. Lněné semínko a někdy divoké bukvice se lisovaly na olej. Jaké byliny bylo či dosud je možné nalézt na běžné české zahrádce či v jejím okolí?

Co se sbíralo ještě za mého mládí:
- podběl a lipový květ na nachlazení;
- máta, meduňka, mateřídouška a dobromysl pro chuť, rýmu a dobré spaní;
- kostival a jitrocel na rány a zlomeniny;
- třezalka, řepík a heřmánek na celou škálu chorob;
- netřesk byl pěstován na plotech a střechách na vnější použití, rány a kožní problémy;
- světlík na oči
- šípky na zimní čaje;
- bez černý na cokoliv;
- kopřivu na čištění těla i na jídlo (a od paleolitu před asi 25 tisíci let asi i na tkané látky, nejstarší textilie světa, respektive její otisk na vypálené hliněné hrudce pochází z Dolních Věstonic na jižní Moravě)
- majoránka, kmín a petržel jako to nejběžnější koření.

Kromě toho každá rodina mívala své léčivé směsi či kupovala zvláštní byliny, jako byl hořký, drcený kořen hořce nebo vonné horské směsi z Krkonoš. Skoro se mi o těchto věcech nechce psát, protože jsou příliš samozřejmé, ale možná jsme se od nich tak vzdálili, že budoucím zahradníkům tento prostý výčet jednou při plánování vlastní zahrádky pomůže. Svět je tak plný speciálních znalostí, přípravků a postupů, že na ty úplně základní věci se nejsnadněji zapomíná. Ivan Kratochvíl mi líčil zahrádku svého dětství v Podivíně na Jižní Moravě a říkal přitom: „Hlavně si uvědom, že se nic nevyhazovalo. Zbytky zeleniny sežrala zvířata a nespotřebované ovoce šlo do palírny“.

Jak přežít
zhroucení civilizace

Následující příběh mi řadu let vrtal v hlavě. V roce 1956 napsal sovětský spisovatel Nikolaj Michajlovič Verzilin knihu „Ve stopách Robinsonových“, která o několik let později vyšla v češtině a dnes se stala jednou z tzv. „kultovních“ knih lidí připravujících se na zhroucení západní civilizace. Verzilin vzpomíná na starý příběh ruských revolucionářů-děkabristů, kteří byli na dvacet let uvrženi do vězení a zbaveni podobně jako Robinson Crusoe toho nejnutnějšího. Podařilo se jim však chovat si v cele kuřátka a dokonce pro potěchu vypěstovat konvalinky, které si jako zvláštní dárek dávali k narozeninám.

Jeden z vězňů četl starý časopis „Ruský archiv“ a všiml si přitom, že na jednu stránku se přichytilo drobné semínko. „Co by to asi mohlo být?“ spekulovali vězni. Semínko zasadili, ale dlouho neklíčilo. Už ztráceli naději, když se objevil drobný výhonek a první lístek. Teprve když lístků bylo víc, tak poznali, že se jedná o lesní jahodu. Květináč zůstal v cele a vězni jej každý den pozorovali. Na podzim to byla statná rostlina, ale nekvetla. Přesadili jej do země a rostlina dobře přezimovala. Druhý rok již sklidili první úrodu – dva tucty opravdových jahod, jaké neměli již devět let… Na jahodníku vyrostlo šest šlahounů, ze kterých vybíhaly další výhonky. O rok později již obden sbírali jahody a také ostatní vězni je začali pěstovat.

Za druhé světové války se v postavení robinsonů odříznutých od okolního světa ocitlo celé město – Stalingrad. Letecké útoky zničily většinu skladů a v městě zavládl krutý hlad. Na jaře, když mezi dlažbou vyrážela jemná tráva, dali se obyvatelé do hledání jedlých rostlin, jako byl například penízek rolní (Thlaspi arvense), z jehož semen lisovali olej. Pracovníci Botanické zahrady Akademie věd zjišťovali výživné hodnoty rostlin a psali recepty, jak je upotřebit k jídlu. Ve školách a obchodech se objevily květináče s názvy jedlých rostlin a návody, jak je připravit. Podobně i sovětští vojáci na frontě sbírali houby a museli se živit vším, co dokázali nalézt, připravit či jakkoliv sehnat. Byla to krutá doba. Ale i v samotné Vídni zbyl po obou světových válkách takový hlad, že se městské parky a dokonce i zahrada samotného Hofburgu stala velkou zeleninovou zahradou, aby uživila své obyvatele. Bukové lesy kolem Vídně jsou mladé, protože stromy byly vykáceny na topení. Jen malý, dodnes udržovaný záhon uprostřed bývalé císařské zahrady připomíná tyto doby, ale jen málokdo chce vzpomínat.

Poválečné socialistické režimy si byly vědomy toho, že pokud by vypukla další válka, tak nemají dost zásob, aby dokázaly uživit své obyvatelstvo. Proto jako součást civilní obrany podporovaly zahrádkářství. Ve státní správě hmotných rezerv tehdy bylo jídlo na 6-12 měsíců, ale dnes má většina evropských států jen jednoměsíční zásoby potravin. Nějaká forma hospodářské blokády či přerušení mezinárodního obchodu by pro část populace znamenala riziko hladomoru, jaký dnes ohrožuje například Sýrii. Ve válečných dobách jako za napoleonských válek či dokonce ještě v roce 1916 bylo v Rakouské monarchii nařízeno sbírat žaludy, propírat je vápennou vodou a připravovat z nich mouku. Rovněž důležité knihy o jednoduché, téměř přírodní stravě, jako byla u nás monografie Marie Úlehlové-Tilschové „Česká strava lidová“ (1945) či pozoruhodný soubor německých návodů na přežití pro civilní obyvatelstvo (od roku 1941) nejčastěji vycházely v neklidných dobách.

Verzilinova kniha určená pro život běžných lidí v těžkých podmínkách a vzdálených krajích má dva zajímavé rysy. Ten první spočívá v tom, že hojně cituje americké autory, jako je i v Čechách milovaný E. T. Seton či J. F. Cooper. Myslím, že kulturní výměna opačným směrem – z východu na západ funguje mnohem méně. Druhým, v 60. letech ještě přirozeným rysem podobných zahradnických knížek bývaly četné citáty z poezie či dokonce celé básně. V bývalém Sovětském svazu vycházely sbírky básní v nákladech až několika set tisíc kusů (v bývalém Československu běžně 20-40 tisíc kusů). Dnešní prodeje klesly na pouhých několik set kusů. Verzilinova doba věděla, že lidem je nutné nabídnout víc než jídlo, a protože to nemohlo být náboženství, tak dávala poezii. Příběh o traktoristovi, který jede na pole a bere si sebou Puškinovy verše, není přehnaný.

Když jsem se svých amerických kolegů ptal, jaká poezie se čte na Wall Street, tak jen vrtěli hlavou, protože i pouhé vlastnictví podobné knihy by profesionálního ekonoma v očích svých kolegů diskvalifikovalo. Naproti tomu je dovolené číst Clausewitze a „Umění války“.

- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Tweet

Poslední slova Steva Jobse

Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti. Ve tmě se dívám na zelená světla strojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím jak se blíží dech boha smrti. Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat i o něco dalšího, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitějšího: možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí... Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Láska může cestovat tisíce mil. Život nemá žádné omezení. Jdetě tam kam chcete jít. Dosáhněte výšin, kterých chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou. Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční postel. Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci lze nalézt. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život. Když jede člověk na operační sál, uvědomí se, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého života. Bez ohledu na stadium života v němž se nacházíte, budete každý jednou čelit dnu, kdy se opona zatáhne. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku k svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou opatrujte ostatní.
- Steve Jobs


Tweet

Podpořte nás

Snové pole je na pozadí veškerého utváření reality

Courtesy of Sean Svoboda

V rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem, který vedl Stephan Bodian se dozvíme něco o přístupu, jenž se nazývá procesově orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé" terapie.


STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces. Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že "Já cítím to nebo tamto", ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

Courtesy of PlayBuzz

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na jeho negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohl vrátit zpět ke kriticismu, a já bych mu znovu doporučil, aby do něho šel. Pokud by mi dal v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jeho vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, jeho matka nebo manžel či jeho šéf atd. Pak by mohl říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnul na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne on, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat (jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jeho bicepsu, sevřením jeho krku a napnutím jeho tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte rád."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči němu vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysníváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

Courtesy of J. Templar

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišné způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit. Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I- Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

Courtesy of Arsfeb

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most! Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi. "Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad. Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit. Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

Courtesy of Fabrizia Mascoli

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byly, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je mé tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není. Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděly, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit. Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je. Například, co když jsi skutečně rozzuřený na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo. Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřely. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého. Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma." On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd." Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to." "Jen sem se snažila naštvat," řekla. "OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet. "Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?" "Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal. "Co to bylo?" Zeptal jsem se. "Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se. Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

Courtesy of Arsfeb

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie. Pak je zde to, co nazývám buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?" "Velká bílá loď přijíždí pro Johna!" "Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se. "Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu." "Proč ne?" Zeptal jsem se. "Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce." John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí." "Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se. Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy." "Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl, "Nestojí to nic." "Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?" "Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel." "Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli." Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy." Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky." "Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit." "Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy. Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!" Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.
- Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990.


Tweet