Ani nevíš jak to šimrá, když mi lezeš po dlani

Dnes byl ten den D, kdy jsem se ráno usebral a vyrazil do neprobádaného známa. Síla mě vyzvala, abych odjel do Kadaně udělat první premiérový seminář pro učitelky mateřských škol s názvem 'Divokost a její kultivované projevy'. V autě na mě dolehl známý pocit tíhy, podobný tomu před vystoupením v pořadu České televize Hydepark - věděl jsem, že pomyslné letadlo už roluje po ranveji a já nemůžu vystoupit. Takto se projevuje síla. Alespoň v mém případě. Celé moje tělo ví, že jsem jí přitakal a jsem naladěn na spolupráci, připravený nechat se použít. Tělo se na základě takového vědomí rozechvěje a vyladí na jemnohmotný příjem/vysílání. Uvnitř mně samotného je ovšem docela malá dušička, která se, celá rozechvělá, pořád dokola ptá, bude li moje produkce dostatečná a akceptovatelná pro Ducha, čili obstojím li v této výzvě.

A co mě čekalo na místě, kde jsem byl poprvé v životě? Nádherné malebné město s fantastickým náměstím a zachovalým historickým jádrem, které na mě dýchlo něčím nesmírně vznešeným a důstojným, až královským. Překrásné tiché místo u řeky Ohře (na nábřeží Maxipsa Fíka - fakt nekecám!), kde jsem se za pomoci šamanského bubnu finálně připravoval před samotným vystoupením mi poskytlo velkou míru pocitu bezpečí a mírovosti celého místa a situace. Něco ve mně zachytilo, že na tomhle vznešeném místě je vše připraveno a není třeba si dělat zbytečné starosti. Setkal jsem se s úžasně otevřenými lidmi, kteří přestože bez předchozí zkušenosti se šamanskou metodikou přijali přinesenou produkci naprosto přirozeně, přímo a zcela živým způsobem na ni zareagovali. Hluboce si vážím každého setkání, kde se to živé v nás setkává navzájem a ve hře jsou pojmy jako respekt, důstojnost a mírové vyladění. Znovu jsem se přesvědčil o tom, jak falešné jsou zprávy, jež přinášejí česká média, když o Češích hovoří jako o vyprahlých ateistických bezvěrcích. Na vlastní oči jsem uviděl, že k tomu, aby měl živý člověk kontakt s tím živým co nás mnohonásobně přesahuje, nepotřebuje žádné zatuhlé koncepty. Stačí být ve spojení se sebou samým a ve vyladění na nové možnosti. Mám velmi dobrý pocit z toho, co jsem dnes zažil na vlastní kůži v Kadani - ani nevíš jak to šimrá, když mi lezeš po dlani. :-)

Soulad bytí

Bytí v souladu není žádná prázdná a nedosažitelná iluze. Vůbec nic není ztraceno a každý jeden sám můžeme něco změnit, aby se nám se sebou žilo alespoň o trošičku lépe. Počátek procesu změny sebe nespočívá v nekonečných kulturálních pokusech něco změnit - touha tohoto typu bývá nedosažitená a je spíše palivem pro akceleraci už probíhající změny. Nejdřív ale potřebujeme iniciační zážeh. Tím bývá hluboké a pevné vnitřní rozhodnutí, že "takhle teda už ne". Pokud k němu dojde, máte napůl vyhráno, protože se jednou nohou ocitáte v nových nožnostech, kdy začínáte hledat "jak teda ano". A už to je poloviční výhra. Kouzlo neviditelné proměny do bytí v souladu spočívá v malém, prakticky nepostřehnutelném přeladění se na jinou než striktně kulturální vlnu příjmu. Stačí si po malých kapkách začít pouštět k tělu doteky nové reality. Že si nejdřív budete připadat tak trochu jako blázni? Že si to o vás dokonce i někdo pomyslí? To je docela dobrá cena za to, že se vám se sebou začne žít lépe a budete li dostatečně šikovní, nikdo si vaši vnitřní proměny ani nepovšimne.

Všechno je otázkou našeho výběru. Dnes to vypadá, že náš výběr není až tak 'výběrový' a kvalita toho, co si pouštíme k tělu se následně přímo odráží v tom co žijeme a jaký životní pocit neseme. Odpovězte si každý sám, jak na tom jste a na co se váš výběr zaměřuje. Jsme jako malé radary, permanentně pročesáváme okolí a vybíráme si volně plující energetická vlákna, z nichž následně prostřednictvím své pozornosti pleteme copánky své vlastní originální reality. Toto je reálná volba. Pro bytí v souladu nemusíme podstupovat žádné složité rituály a investovat velké peníze do 'koučů' všeho druhu. Jde o ryze intimní, a vlastně docela jednoduchou, záležitost. Je to jen otázka našeho pevného rozhodnutí a vnitřní síly umět přeladit se na nové.

Cestu k proměně hledejte v lůně matky Země - v přírodě. Zde se dostáváme ke klíčovému bodu spojení se sebou a s Duchem: těžko, jen velmi těžko se vám bude navazovat spojení za pochodu a v obvyklém kulturálním prostředí, ve kterém jste zvyklí se pohybovat. Potřebujete vyjít do Krajiny. Vyjít a ucítitit její hloubku. Začít ji brát vážně a napojit se na ni - nejlépe přes píseň. Nemusí mít slova a vlastně ani melodii. Musí ale vyvěrat z hloubky a vystavět most k přímému přechodu do toho, co Krajina v našem životě reprezentuje. I nejtěžší lidské zamotávky a propady mají takto jednoduchá řešení. Mám s tím vlastní osobní zkušenost. Vše okolo nás je živé a permanentně připravené se s námi spojit a učit nás. To, stojíme li na straně života nebo jdeme do zapomění je předmětem naší osobní každodenní volby. Pamatujte, jsme jako malé radary, putující volným prostorem. Na co se naladíme, to si taky odžijeme.

Síla snění

Motto: Sen je sen. Probudíš se a je den...

Věda a kultura hovoří jasně: v noci spíme a zdají se nám iluzorní sny, zatímco ve dne bdíme a žijeme skutečný život, nemající se snovou realitou nic společného. Oddělená skutečnost. Co je to ale realita? Čím blíž se naše vědecká kultura dostává k jádru tohoto pojmu, tím více seznává jak nevypočitatelný je jeho základ. To co zvykneme nazývat pevnou realitou samo o sobě nemá s omezeným materiálním vnímáním světa nic moc společného a její kontury jsou veskrze pružné a proměnlivé podle toho, jak reaguje a skládá se podle záměru jejího (s)tvořitele. My každý sám jsme permanentními (s)tvořiteli reality (nekonečného počtu realit podle Einsteinovy věty "Vážně věříš, že je měsíc na obloze, když se nikdo nedívá?") a snění je jednou z vrstev tohoto proudícího procesu permanentní tvorby. Velmi důležitou vrstvou, protože ve snění ožíváme a dotýkáme se živých ploch, na které nemáme v běžném dni dosah. Padají omezení a otvírají se dveře, kudy můžeme vylétnout a vyputovat po nekonečných pláních Ducha sklízet to, co má být zaseto. V živém snění jsme skutečnější, protože máme o něco živější dosah na naši celistvost.

Autor: Monica Foris

Někdy se stane, že snové obrazy přeneseme ze světa snění do běžného denního života. Občas nás to, co si přineseme tíží, jindy těší. Někdy nám to dává sílu pokračovat a jindy sílu se zastavit. To co ve skutečnosti přineseme je pocitová stopa - indikátor pro živou část našeho těla o tom co zažilo a jak by se mělo zachovat. Snění má své vrstvy a pohybovat se jimi není jednoduché. Umění, jehož nositelé bývají označováni jako 'snivci' vyžaduje mnohaletý trénink a pevný a hluboký záměr. Něco málo bylo v této souvislosti naznačeno ve filmu 'Počátek' (Inception, 2010) ovšem s ohledem na rozsah umění snění jde jen o pouhý mikrofragment. Sám mám se sněním několik zajímavých příběhů. Jeden se mi stal v Himalájích v roce 2004. Odjel jsem na několik týdnů zcela sám do místa, kde sídlí Jeho Svatost Dalailama a početná tibetská komunita. Moje cesta byla spojena s celkovým pročištěním a zjemněním energetického těla, takže na konci svého pobytu jsem byl schopen velmi silně vnímat a tvořit přítomnou realitu (aniž bych na to tehdy měl jakýkoli vědomý dosah). Jednoho večera jsem zvenčí otvíral uzamčený hotelový pokoj a temenem hlavy mi projela velmi silná světelná vize dvou vlaštovek, které se po otevření objevily uvnitř mého do té doby naprosto hermeticky uzavřeného pokoje a divoce v něm kroužily. Tehdy jsem se neskutečně vyděsil a vyhledal pomoc, protože to byl skutečně hluboký otřes pro mé tělo. Dnes vím, že jsem si je prostě vysnil. V ten moment na tom místě, prolétly mou hlavou jako vize, která byla dostatečně silná na to, aby se okamžitě zjevila i v této realitě.

A ještě jeden malý příběh na téma síly snění. Poslední dva roky spím pod širou oblohou kdykoli je to jen trochu možné. Mám svoje speciální místo blízko u koruny mocného ořechu a staré mohutné třešně. Lehávám u nich v pozdním soumraku, kdy se všechno okolo obdivuhodně zklidní. Jako kdyby byl soumrak jakýmsi skutečným přechodem pro vše živé a vnímavé. Jako kdyby byl mocným impulzem k tomu, že nyní je čas se vnitřně utišit a připravit se na jinou realitu. A pak to začne. Vyjde první hvězda a po ní další. Červánky na západní obloze se pomalu ztrácejí a vyhasínají a vše okolo se noří do větší a větší tmy. Otvírají se dveře. Vnímám okolí a cítím ho, jak se proměňuje. Hvězdy nám o sobě dávají vědět tichým šepotem, ve stromě se občas něco pohne, někdy vykřikne pták ze sna a pak se zase všechno rychle ponoří zpět do tichého snění. Poslední dobou se učím snít za pomocí živlů. Už mi takhle párkrát na pomoc přišel déšť a vítr a pomohly mě udržet ve stavu bdělého snění. Učím se s jejich pomocí rychle a bděle cestovat. Nedávno jsem uprostřed noci dokonce uviděl obrovský ohňostroj, který byl součástí mého živého snění, protože mě dokonale donutil procitnout přesně na těch pár minut, co zářil na obloze. Největší vzpomínkovou stopu ve mně ovšem zanechala straka, která bydlí na jednom vedlejším stromě. Žije tady s námi už druhý rok a máme spolu za tu dobu spoustu skvělých malých příběhů. V jednu ne úplně lehkou noc, kdy jsem se připravoval na vzdělávací seminář jsem před spaním poprosil své spojence, aby mě odvedli do snění a ukázali mi, kudy se mám s tímto vzdělávacím programem dál vydat. Celou noc to byla jedna velká snová jízda, kdy ke mně jedna za druhou chodily informace a pocitové stopy jako odpovědi na můj záměr dozvědět se. Ovšem pak se stalo něco velmi velmi zvláštního. Ve 04.34 (pamatuju si ten čas jako vizuální informaci) jsem za hlavou uslyšel prazvláštní velmi silné klapání - něco mezi zvukem kastanět a šamanského chřestidla. Pravidelné údery a po nich sípání, jako když astmatik nemůže popadnout dech. Ten zvuk přicházel ze snění a byl čím dál intenzivnější, až mě docela probudil. Posadil jsem se a metr a půl od mé hlavy jsem uviděl 'naši' straku jak sedí na větvi a dívá se na mě. Pohnul jsem se a ona trochu nadskočila, přesto ale zůstala dál v mé tak intimní blízkosti a bedlivě mě pozorovala. Došlo mi, že jejím prostřednictvím ke mně ze sna mluví Duch a radí mi, kudy dál. Ve vzduchu byla přítomná esence 'narovnání', kterého se mi dostalo na jednom šamanském setkání. Vzpomněl jsem si a uviděl jsem jasně, kudy mám pokračovat nejen se vzdělávacím programem, ale také se svým životem. Poznal jsem jedna ku jedné sílu snění.

V Amazonii se bojuje za Prahu

Brazílie od středy hostí významnou konferenci o udržitelném rozvoji Rio+ 20. Lídři více než 130 zemí z celého světa se zde mají dohodnout na pravidlech ekonomického rozvoje, který zajistí zlepšení životní úrovně chudých a zároveň bude ohleduplný i k životnímu prostředí. Smělé plány světových mocností se ale nesetkávají s pochopením původních domorodých obyvatel Jižní Ameriky, kteří v ulicích Rio de Janeira pořádají symbolické protestní akce.
via mf dnes


Tolik oficiální média. Na těch 'smělých plánech pro udržitelný rozvoj' a 'boj s chudobou' mi pořád něco nesedí. Vypadá to, že ani amazonským domorodcům, kteří jsou jimi přímo dotčeni. Ve zprávě se totiž jedním dechem hovoří o 'ekonomickém rozvoji', což v překladu znamená bezohledné drancování Amazonie ropnými, těžařskými a farmaceutickými firmami. Indiáni moc dobře vědí, že to co světoví lídři nazývají 'chudobou' je ve skutečnosti bohatstvím, 'zlepšení životní úrovně chudých' znamená, že divoce žijící kmeny sestěhují do betonových chudinských domků a 'ohleduplnost k životnímu prostředí' je prostě jenom prázdný kec, který dnes používá kdokoli pro cokoli. A proč se v Amazonii bojuje za Prahu (tak jako tomu kdysi bylo v Madridu)? Ať se nám to líbí, anebo ne, jsme na jedné lodi. Ta loď se jmenuje Země a její pasažéři jsou spojenější, než se nám kdy mohlo zdát. Co se stane jim, stane se i nám. Duch Člověka na Zemi se probouzí do nové formy bytí a temný chuchvalec politiky, byznysu a médií se tomuto procesu snaží zasadit smrtelnou ránu. Probuďme se. Amazonie je jedním z posledních divoce žijících míst na Zemi a její 'kultivace' (tedy vydrancování v zájmu ekonomického boha) přinese obrovská zranění Ducha nám všem. Jsme jedno. Teď a tady.

 

 

 

(Ne)představitelný vesmír

Od struny až po vesmír: jak si představit nepředstavitelné

20. 4. 2012  |  KAREL JAVŮREK  |  VĚDA

Naše smysly a mozek umí zpracovat pouze omezený rozsah reality. Otevřete svou představivost pomocí názorných videí a interaktivních nástrojů.

Každý člověk se rodí s obrovskými omezeními, které ho limitují v pochopení a vnímání celé reality. Stejně jako jiné části těla, i mozek coby konfigurovatelný výpočetní stroj je ale možné postupně „posilovat“ a zlepšovat jeho relativní výkon a představivost postupným učením a nacházením berliček.

Malému dítěti nedokážete vysvětlit „mínus pět jablek“, dospělému jen těžko popíšete čtyřrozměrnou kouli nebo krychli. V tomto článku se ale podíváme na relativně dobře představitelné věci, mezi které patří například rozměry v naší realitě. Nelze sice jít do podrobností, ale i malý nadhled je lepší, než pokoušet se představit si mnohdy nepředstavitelné.

Hvězdné velikosti

První video je staré, pochází už z roku 1977 a ukazuje přehlednou a pomalou formou řády vzdáleností. Každých deset sekund videa je vzdálenost desetkrát větší, což dává poměrně dobrý pohled na to, jak malí jsme nejen my sami, ale také naše planeta či dokonce sluneční soustava ve srovnání s celým vesmírem.

V druhé části videa je směr otočen zpátky a vy se můžete dostat do nanometrových a ještě menších rozměrů. Vzhledem k době výroby tohoto videa ale chybí nejmenší rozměry.

V dalším videu jsou porovnávány velikosti hvězd, včetně našeho Slunce. Jak můžete vidět, pro nás obří Slunce je v porovnání s výrazně většími hvězdami ve viditelném vesmíru přímo titěrné. Největší známá hvězda VY Canis Majoris má rozměry 1 800 až 2 500 průměrů Slunce. Pokud byste tuto hvězdu chtěli obletět, i rychlostí světla by vám to trvalo přibližně osm hodin. Světlo od Země ke Slunci přitom letí pouze osm minut. Tolik k představě o velikosti této hvězdy.

To velké žluté je hvězda VY Canis Majoris, miniaturní tečka v malém výřezu pak naše Slunce

Našli jsme ještě jedno video na podobné téma:

Od struny až po celý vesmír

Vyzkoušejte flashový nástroj Scale of The Universe, který přehledně ukazuje velikosti v různých úrovních reality. Můžete si projít celé spektrum od nejmenších známých rozměrů až po ten největší. Zajímavostí je, že tento flashový interaktivní program vytvořil během roku a půl čtrnáctiletý student Cary Huang se svým bratrem.

Ukázku kompletního rozsahu tohoto nástroje si můžete prohlédnout na videu:

Všechno je relativní

Do minulosti se podíváme s videem z roku 1923, který prezentuje tehdy poměrně novou teorii relativity od Alberta Einsteina. Ve videu nejsou žádné vzorce ani složitá matematika, pouze přehledně ukazuje jak vše, co vnímáme, je relativní a nic není tak, jak se může na první pohled zdát.

Vývoj naší planety za šedesát sekund

Nádhernou ukázkou exponenciálního vývoje je video evoluce života v šedesáti sekundách. Začíná před 4,6 miliardami let při vzniku naši planety Země. Každá sekunda v tomto případě reprezentuje 100 milionů let, takže lze perfektně vidět, jak uspořádání každé složitější formy hmoty trvá stále kratší dobu.

Nové video, na kterém pracovala NASA, podobně ukazuje vznik a vývoj Měsíce.

Asteroidy kolem nás

Unikátní video, které si můžete pustit i ve vysokém rozlišení 4K, ukazuje na objevené a analyzované asteroidy (planetky) v naší sluneční soustavě a nejbližším okolí. Video začíná v roce 1980 a končí v květnu roku 2011. Vědci sledují většinu nejbližších hrozeb a mají přibližné a přepokládané dráhy jejich letu na dlouhou dobu dopředu. Přehled kritických asteroidů s úrovní nebezpečí pro Zemi si můžete prohlédnout na stránkách NASA.

Namáhejte své mozky

Představivost se dá cvičit, stejně jako jakákoli jiná činnost. Kreativita je založená právě na různých úhlech pohledu na problém a jeho řešení. I když se vám nedaří představit si například čtyřrozměrnou kouli z úvodu, nezoufejte. Chce to čas a občas i nějakou berličku v podobě srovnání s něčím podobným, například v jiném měřítku nebo rozměru.

via 

Skutečné vlastnictví

Motto: Jak je možné oblohu nebo teplo země koupit či prodat? Tato představa je nám cizí. Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? Náčelník Seattle

Z pohledu kultury zní výše uvedená slova poněkud naivně. Všichni jsme od dětství vychováváni k tomu, že koupit a prodat se dá absolutně cokoli. Nikdo se nepozatavuje nad tím, že investor koupí kus Krajiny a postaví v ní nějakou zhovadilost. Krabice všeho druhu, billboardy a megaboardy, katalogové divnodomy, betonové malo i velkoprojekty - to všechno roste ve volné Krajině jako houby po dešti a nezdá se, že by to někoho trápilo. Byznysmeni a politici se jednoduše dohodnou a bezohledným způsobem vytěží panenskou Krajinu, čímž ji promění v mrtvou zónu. Nekrofilní technokrati si mnou ruce, protože roste HDP a oni sami, jako přímí účastníci rozhodovacích procesů, materiálně bohatnou. To by samo o sobě nebylo až tak důležité, pokud by úměrně tomuto růstu nerostla taky obrovská černá díra v duši Člověka. Duch Krajiny, ve které Člověk žije díky všem těmto zásahům neuvěřitelně trpí a s ním vše živé v ní. Proč myslíte, že někdejší výspy pokroku dnes zejí prázdnotou a absolutní beznadějí? Zajeďte si na Karvinsko a Havířovsko ("Já su haviř, a kdo je vic?"), projeďte si severomoravské a severočeské Sudety, kdysi plné textilních a sklářských továren se světovým věhlasem - tam všude kdysi bílý investor přišel, uviděl a zvítězil. Vytěžil Krajinu se vším živým v ní a odešel jinam. Zbyla po něm jen holá (s)poušť. Proto si nikdy indiánský náčelník nemohl porozumět s přicházejícím bílým investorem. Žili oba v úplně jiných světech. A proto si dnes světu dominující bílý investor tak skvěle rozumí s vládci arabských zemí.

Skutečné vlastnictví se v naší kultuře totiž zaměnilo za teritoriální dobytí a energetickou dominanci. Člověk 1.0 je opojen iluzí, že vládne světu prostřednictvím dobytých teritorií a to ho mění v bezduché monstrum. Sám jsem to zažil, byť v malém. Kdysi jsem na Šumavě koupil chalupu. Dal jsem za ni pár set tisíc. Měla velkou zahradu a nějaké pozemky okolo. Já osobně jsem nikdy po ničem takovém netoužil, takže jsem vlastně jen plnil něčí sen (cizí záměr). Aby byl v rodině klid. S tímto papírovým vlastnictvím mi najednou došlo, že energeticky dominuji (lpím na) určitém území, které je jenom MOJE (jak směšná představa) a které musím zabezpečit, protože ho někdo může narušit, znehodnotit, ukrást či jinak poškodit. Oplotil jsem zahradu kolem domu a na bránu dal zámek. Začal jsem uvažovat o dalším zabezpečení (defenzivní variantou jako alarm) a pídil se po zkušenostech ostatních dominátorů - chalupářů (někteří to dotáhli do dokonalosti samostřílnými kušemi, elektřinou na klice a podobnými pastmi). Proč se z obyčejného mírumilovného lidského tvora stane potenciální vraždící monstrum? Jen proto, že má chvilkovou iluzi toho, že něco vlastní? Opravdu stačí tak málo? Co se potom děje s duší všech těch megabyznysmenů, miliardářů a multimiliardářů, kterým jde v jejich světě fakt permanentně o krk? Takový život musí být peklo na zemi!

Abych to zkrátil, milé chalupy jsem se jednoho krásného dne zbavil a ucítil jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Pocítil jsem volnost. Vysmál jsem se všem těm promarněným víkendům a slíbil si, že do konce existence své současné lidské formy nebudu už tímto způsobem nic vlastnit a na ničem takhle nezdravě lpět. Žiju tak, abych životem netěžknul, ale lehknul. A toto rozhodnutí se mi do mé životní strategie náramně hodí.

Ještě mám pro vás jeden malý příběh o skutečném vlastnictví. V dolní Šárce stojí v jedné zatáčce dům. Vlastně spíš velká vila. Když nad tím tak přemýšlím, je to takový malý zámek s obrovskou nádhernou zahradou/parkem. Tohle místo zcela určitě někdo papírově vlastní a svou přítomností mu vůči ostatním lidským bytostem energeticky dominuje. Někdo zřejmě velmi (materiálně) bohatý a předpokládám také (společensky) vlivný. No a já kolem toho místa občas jezdím. Autem nebo na kole. Jednoho dne jsem si v té rozlehlé zahradě všimnul jednoho malého místečka, které na mě zavolalo a nabídlo se mi. Místečko síly. To místečko je živé a asi si mě - živé bytí - vysnilo do svého světa, protože jsem se mu něčím zalíbil. Mně se to místečko taky zalíbilo a tak jsem na jeho zavolání odpověděl a jeho nabídku přijal. Oba svobodní, oba volní, oba lehcí - máme se a to je moje 'skutečné vlastnictví'.

P.S. Veřejně tedy tímto děkuji správci celé zahrady - papírovému majiteli, že se o ni (a moje místečko v ní) tak hezky a s láskou stará.

Vezměte život do svých rukou, funguje to

Narazil jsem na zajímavý článek o tom, jak se lidé v Liberci rozhodli odpojit od centrálně distribuovaného tepla a ušetří tak zhruba 50% nákladů na vytápění. Velmi mě ta zpráva potěšila, protože jsem si uvědomil obrovskou hloubku změny společného vědomí, kterou s sebou nese. Zvláště mi pak v hlavě uvízla informace o tom, že vrcholem bylo, když jim radnice, přestože měli všechna povolení, zakázala vést komín o průměru asi třiceti centimetrů po venkovní zdi, protože jí patří pozemek pod ním až do nebe. Větší důkaz toho, že radnice jde na ruku teplárně se jim dostat nemohlo. Došlo mi, že takhle to přece funguje nejen v našich městech, ale i na celostátní, potažmo celoplanetární úrovni. Chodíme k "volbám", abychom si "svobodně" zvolili otrokáře, kteří nám

následně diktují nesmyslný a totálně nesvobodný způsob života, protože díky tomu mají profit. Všem do jednoho jde o jediné - o prachy. Není tedy divu, že se vždycky nakonec dohodnou a jakékoli "volby" jsou jen směšným divadlem o ničem. Uvědomil jsem si taky, jak křehký a zranitelný je současný systém. Je načatelný právě v takových maličkostech jako v Liberci. Začněme každý jeden sám za sebe brát prozatím docela malé, dílčí události svých životů do vlastních rukou a zatřeseme světem. Změna je tady. Jednoduše se přestaňme spoléhat, že se o nás někdo postará a vezměme život do vlastních rukou. Funguje to!

Duch Člověka v Krajině

Motto: Duch Člověka potřebuje místa, kde do přírody nezasáhla lidská ruka.

V globální civilizované kultuře těchto časů se neviditelná ruka trhu pomalu ale jistě roztahuje a zabírá stále nová a nová teritoria pro své investorské záměry. V kultuře, která zaměňuje ekonomické ukazatele za božský princip jsou tyto aktivity obecně (veřejně politiky a médii, skrytě byznysmeny) chváleny a vítány, protože zdánlivě přinášejí lepší infrastrukturu, kvalitnější služby, případně více pracovních míst - tedy větší kupní sílu obyvatel a hlasy pro politiky. Je to stále stejné - takový malý opakující se neviditelný příběh o zotročování svobodných lidských bytostí. Když jsem před nedávnem četl, že v mongolské stepi bylo nalezeno velké ložisko (myslím) mědi a kanadská firma XY se chystá na jeho těžbu, což přinese obrovský rozmach pro místní obyvatele, zděsil jsem se. Uviděl jsem svobodnou Krajinu, plnou svobodných bytí, do které hodlá vstoupit chladné neosobní monstrum, přinášející obrovská zranění místní nádherné Krajině i jejím obyvatelům, ať už v lidské či jiné podobě. Co se děje pod povrchem nebývá včas uviděno a zachyceno a v novodobé lidské historii, která se neustále podivuhodně opakuje, působí časem značné potíže. Dříve severoameričtí a dnes jihoameričtí Indiáni, australští Aborigines, horské kmeny Akha v severním Thajsku, Romové ve střední a východní Evropě, Saamové na severu Evropy - ti všichni zažili v té či oné formě co to znamená bloudit bez skutečného domova, být vytržený z Krajiny a s přeseknutými kořeny se ztratit v prostoru bez Ducha, kterému by přirozeně rozuměli a byli s ním ve spojení. Neexistuje přece jediný důvod, aby se kdokoli z těchto etnik násilně asimiloval a přizpůsoboval našim většinovým pravidlům, když po tisíciletí měly svá skvěle fungující pravidla, která určovala přirozený Řád jejich bytí. Problém je, že díky kulturálnímu násilí o tento Řád povětšinou přišly a nyní bezcílně bloudí prostorem, ke kterému nemají vztah a utápějí svůj smutek a zmatek v alkoholu. Přesně o tomhle hovořil náčelník Seattle v roce 1855, když pronesl svou památnou řeč prezidentu USA:  "Viděl jsem tisíc zetlelých buvolů zanechaných bílým mužem - zastřelených z kolemjedoucího vlaku. Jsem divoch a nerozumím, jak má být ten čadící železný kůň důležitější než buvol, kterého my zabijeme jenom abychom zůstali naživu. Co je člověk bez zvířat? Kdyby všechna zvířata vymizela, zemřel by člověk na velkou smrt ducha. Co se stále děje zvířatům, stane se brzy i lidem. Všechno je vzájemně spojeno. Co postihuje zemi, postihne i syny země."

Krajina je živá bytost a přímo se otiskuje do duše Člověka. Je li Krajina zraněná, jak v ní může Člověk dobře (pře)žít? Lidé vítají vstup investorů do své Krajiny, aby jim navždy změnili životy k (zdánlivě) lepšímu, ovšem (ve skuečnosti) k daleko horšímu. Jak může Duch Člověka prosperovat v Krajině, ve které bloudí zraněná bytí všeho druhu a kde Člověka permanentně bolí Duše? Copak to někoho z investorů nebo politiků doopravdy zajímá? Investor přináší z kulturálního pohledu naději na lepší život, ve skutečnosti ovšem s sebou nese neviditelnou energetickou černou díru, která vede (poté co vysaje Krajinu a její obyvatele) k ne-moci a bez-moci v podobě totální závislosti na státu (tedy světě byznysu, politiky a médií). Kam zmizela ta politiky proklamovaná svoboda? Kde je ta ekonomickými experty tisicíkrát vysvětlená prosperita? Co zůstalo po všech těch nekrofilních technokratech neviditelné ruky trhu? Jeďte se podívat na sever Čech, promluvte si s lidmi na severu Moravy. Vydejte se do Amazonie, omrknout stavbu přehrady Belo Monte a zeptejte se místních Indiánů. Navštivte horské kmeny Akha, živořící v thajských pidirezervacích. Udělejte si výlet do některé z romských osad na Slovensku. Tohle všechno jsme zaseli, přátelé. Jako jeden muž, protože jsme to svou slepou vírou ve svět 1.0 dovolili. A tohle taky nyní sklidíme. Pomalé umírání člověka 1.0 na velkou smrt Ducha světa 1.0 se právě teď odehrává přímo před našima očima. Ale jsem si jistý, že ve zprávách nám tyhle znepokojivé myšlenky nějaký expert na cokoli zase hezky a uklidňujícím způsobem vysvětlí a po pořádné porci reklam si dáme hezký film. Vždyť o co jde, tohle se nás přece (zatím) vůbec netýká.

Dotek síly

Je to síla, kdo nás přivádí v té či oné podobě na svět. Je to síla, která nás nutí pokračovat, protože živé se lepí na živé, aby nezůstalo samo. Je to síla, projevující se jako čistá esenciální vůle, která nám umožní vstát, ikdyž jsme úplně dole, a jít dál. Je to síla, život sám.

V poslední době ke mně chodí lidé s požadavky na změnu. Nemohou pokračovat v tom co dělají (jak žijí) a hledají novou formu (životní matrici), která by více odpovídala jejich skutečnosti. Něco jim v životě chybí a sami nedokážou přesně popsat co to je. A tak postupně procházejí kulturální nabídky všeho druhu v podobě hard-skills a soft-skills managementů, regresí, progresí, nejrůznějších ezoterických coachingových zážitkových programů a ono pořád nic. Nikam to vlastně pořádně nevede. Facebook je plný obrázků, apelujících na náš tak zvaný návrat k přírodě, odklon od mamonu, konec světa. Z ezoterické devalvace slova 'láska' a všech těch různobarevných posunů do jánevímjakých dimenzí už se mi dělá špatně a ono stejně pořád nic. Nikam to nevede. Trik je v jediném - nikam to vést nemůže, protože nikdo v široké ezoterické nabídce dneška nespolupracuje se silou. Ve většině případů je to jen taková hra - nový druh duchovně se tvářících zážitků za prachy.

Sám se šamanismem zabývám příliš krátce na to, abych mohl tvrdit, že poskytuji šamanský servis z pozice šamana. Nic takového není v našem kulturálním uspořádání ani možné, protože šamani byli odnepaměti formováni krajinou a ryze praktickými potřebami svého lidu. Šamanská forma lidského bytí má v naší lokální kultuře nádech něčeho 'ezo' a ve většině případů poskytuje zajímavé zážitky na víkend. V tradičně žijících šamanských kulturách je šaman středem svého společenství, protože je to navýsost praktické pro přežití a zachování se. Proto u nás jen težko narazíte na skutečného šamana, ale maximálně na obyčejnou lidskou bytost, používající šamanské metody. A to není málo. Je obrovsky nadějné vidět pramínky originálního nového poznání a vzdělání, jež tryskají ze Země nové krajiny, kterou vytvořili noví šamani. Noví se napojili na staré ne proto, aby se spokojili s tím, co staří přinesli, ale aby na ně navázali a vytvořili nové možnosti pro pokračování.

V poslední době ke mně chodí lidé s požadavky na změnu. Vím, proč přicházejí. Přesto než přistoupím na to, že někoho začnu učit, vyzkouším všechno možné, abych ho odradil. Nedělám to proto, že bych mu chtěl stát v cestě poznání. Dělám to proto, protože chci uvidět jasné znamení síly (síla si ukáže) a zachovat se přesně. Zachovat se přesně znamená nepřijít o sílu. Nic a nikdo na světě nestojí za ztrátu osobní síly. Žiju svůj život jako lovec. Hledám a stopuji sílu ve všech jejích podobách a na místech síly. Žiju tak, abych životem nezeslábl, ale nabral. Hledám živé ve všech jeho formách, protože živému ve mně to voní. Lepím k sobě trpělivě malé kousky poznání a tvořím si pevné ostrůvky světelnosti v bezbřehém oceánu temného vědomí. Dotek síly je to jediné, o co se můžu doopravdy opřít. Na každého z nás někde síla čeká, aby k ní doputoval a ona ho mohla proměnit v magickou bytost. Otázka je, kam to vlastně putujeme. Pokaždé když ráno otevřu oči a čekám, než se mi nanovo naskládá svět, zachytím krátký moment tichého bytí v sobě. Dotek síly, která nese zprávu o tom, že stále ještě jsem díky Bohu naživu. Víc nemám.

Co mě doopravdy baví

Motto: Jednou za rok jeďte někam, kde jste ještě nikdy nebyli.

Dělám co mě baví. Nedělám to na sílu. Nechám sílu, aby určovala co mám dělat, protože lovit sílu v tom co mě baví je to, co mě baví nejvíc. Tak jednoduché to je. Nechat sílu, aby vplula do našich každodenních životů a určovala náš osud - to je jediná možnost jak začít žít plný život. Jednou z věcí, které mě doopravdy baví je sednout na motorku a vydat se někam, kde jsem ještě nebyl. Udělat něco poprvé a bez předchozí znalosti. A tak jsem si vysnil cestu na Island. Začíná se pomalu blížit a čím je blíž, tím víc a víc vidím do jakého čirého dobrodružství se pouštíme. Nemám rád zbytečný adrenalin, který lidé vyhledávají, aby měli zážitek. Mám rád život v jeho ryzí (tedy tiché) podobě. Konečně mi došlo, proč Island - jedu si pro sílu. Konečně vím, proč na motorce - pro pocit uvolněného vnímání. Nakonec jedeme čtyři. Já, Michael a naši dva nejstarší synové. Bude to cesta našeho života a já o ni na těchto stránkách přinesu průběžnou reportáž.

Nakupuj, dokud nepadneš

Motto: Člověk je jediným zvířetem, které se může nudit, pociťovat nespokojenost a cítit se vyhnaným z ráje. Erich Fromm

O vyprahlosti Ducha tady již byla řeč. Několikrát. Viděl a sám jsem ji v životě zažil nesčíselněkrát. Vyprahlost Ducha je nejbolestivější ze všech nemocí vůbec. Na povrchu se vše jeví být v nejlepším pořádku, uvnitř ale lidská bytost prožívá doslova peklo, protože ji vyprahlost požírá zevnitř. Na vyprahlost Ducha není lék. Jen Duch sám. Cesta pilulek a alkoholu vede do ještě většího odcizení a odstřižení se od zdroje, což vede k tomu, že lidské bytosti dřív nebo později dojdou živiny. Ztrácí se namísto, aby se nacházela. Vyprazdňuje se namísto, aby se plnila. Odlidšťuje se namísto, aby se spojovala s ryzím lidským v sobě. Děraví namísto, aby se zacelovala. Zdroj je něco, co je neustále a všem stejně k dispozici. Lidem, zvířatům, rostlinám. Člověk je jediným tvorem, který se dokáže od zdroje oddělit. To vede k hlubokému odcizení. Konec odcizení začíná uprostřed nás samých. Sebehledáním. Sebepoznáním. Sebeobjevením. A nebo můžeme nakupovat, až padneme.